Letos v březnu jsem se do Černobylu opět vrátil. Na cestu jsem se připravoval několik týdnů a protože jsem už tam byl, věděl jsem, do čeho jdu a co mě čeká a o to více jsem se tam pak těšil. Moje přítelkyně i přátelé mě před cestou kvůli krizi a demonstracím, které na Ukrajině probíhaly odrazovali, avšak jejich snaha byla marná, protože už mě nic nemohlo zastavit od plánovaného výletu. A vůbec nelituji! Opět jsem si dovezl spoustu nových zážitků a poznal spoustu skvělých lidí. A ukrajinská krize? Ani jsem nevěděl, že nějaká je…

Nástup, vyrážíme do Černobylu!

Město Košice

Město Košice

K naší skupině, která cestovala z Bratislavy, jsem se přidal v Košicích. Sraz byl naplánovaný na jedenáctou hodinu dopoledne před košickým vlakovým nádražím, kam jsem dorazil vlakem v 8 hodin ráno a tak jsem měl dostatek času na snídani spojenou s krátkou návštěvou historického centra. Tři hodiny uběhly jako nic a skupina pod vedením sympatické a usměvavé delegátky Míši byla tu. Následovalo rychlé seznámení a pak se naše skupina 7 lidí (dva Češi, tři Slováci a dvě Slovenky 🙂 ) vydala mikrobusem směrem na Ukrajinu.

Slovensko-ukrajinská hranice

Po několika hodinové cestě jsme dorazili na slovensko-ukrajinskou hranici, kde proběhla bez jakýkoliv problému pasová kontrola. Osobně jsem očekával, že z důvodu probíhající ukrajinské krize budou minimálně průtahy, ale byl jsem příjemně překvapen. Ukrajinští celníci byli velmi profesionální a v pohodě. Měli evidentně dobrou náladu a dokonce jsem u některých z nich zpozoroval i mírný náznak úsměvu, nebo alespoň cukání v koutku. I přesto, že důvod této dobré nálady ukrajinských celníků mi byl neznámí, tak na mě působil rozhodně pozitivně a na území Ukrajiny jsem vstupoval s dobrým pocitem. 🙂

Užhorod – Kyjev

Město Užhorod

Město Užhorod

Po úspěšném překročení hranic začal pro nás automaticky platit kyjevský čas, který má o jednu hodinu více než u nás doma. Netrvalo dlouho a už po pár minutách strávených na Ukrajině jsme začali vychvalovat naše české a slovenské silnice, protože na Ukrajině jsou již na první pohled v daleko horším stavu a o to horší pocit máte, když po nich jedete. Přijeli jsme do Užhorodu k vlakovému nádraží a před naší samotnou cestou do Kyjeva, která probíhala lůžkovým vlakem, jsme si ještě zašli nakoupit zásoby jídla, pití a místního piva, aby cesta přes noc lépe utíkala. Cesta vlakem probíhala oproti místním silnicím o poznání lépe, i když jsem měl občas podezření, že na místo po kolejích, jede vlak po pražcích. Naštěstí cesta byla jinak pohodlná a dokonce jsem se já i ostatní dobře vyspali.

Město Kyjev

Město Kyjev

Ráno v půl 8 jsme úspěšně přijeli do Kyjeva. Z vlakového nádraží jsme se přesunuli do nedalekého KFC, kde jsme se nasnídali a počkali na další účastníky našeho černobylského výletu – 3 Angličany a 1 Slovenku, kteří do Kyjeva přiletěli letadlem. Celkem nás tedy bylo jedenáct. Co mě v Kyjevě velice příjemně překvapilo bylo, že vlakové nádraží, přilehlé ulice i celé město fungovalo naprosto normálně a bez jakýkoliv známek napětí. Prostě nic. Na kyjevském vlakovém nádraží jsem spatřil pouze jednoho nudícího se policistu… to více jich uvidíte i v Praze. Přitom když jsem si na internetu otevřel české zprávy, tak krize v Kyjevě a na Krymu byly aktualitami dne, ze kterých měl člověk pocit, že je Ukrajina v totálním rozvratu. Tím co jsem viděl, nebo neviděl ovšem nezpochybňuji ukrajinskou krizi, jen zde bylo dobře vidět, jak se novináři honí za senzacemi a často dělají situaci mnohokrát horší, než jaká ve skutečnosti je.

Hranice černobylské zóny

Od KFC jsme se vydali objednaným mikrobusem do černobylské zóny. Po téměř dvouhodinové cestě jsme po děravých, rozbitých a místy i necestách úspěšně dorazili na Dityatky, ve kterých se nachází hlavní vstupní brána černobylské zóny. Všichni jsme vystoupili a prošli povinnou kontrolou veškerých dokladů a povolení. Tady se k nám také přidal náš ukrajinský průvodce Marek, který žije ve Slavutyči a do zóny dojíždí vlakem, který sem pravidelně jezdí.

Dityatky

Dityatky – Hranice černobylské zóny

Dityatky

Dityatky – Hranice černobylské zóny

ChernobylShop

 

Černobylská zóna – Den první

Obec Zálesí

Obec Zálesí

Obec Zálesí

Po několika kilometrech jízdy černobylskou zónou jsme měli první zastávku. Zastavili jsme na okraji silnice v téměř opuštěné obci Zálesí, která je od města Černobylu vzdálená necelé 3 km. Jediný člověk, který tady dnes žije, je bývalá učitelka, která zde před černobylskou havárii učila v místní škole.
Obec Zálesí jsem navštívil i minulí rok v květnu. Bylo jaro, veškerá flóra byla v plné síle a vše bylo neuvěřitelně zarostlé, což krásně demonstrovalo sílu přírody a její nekonečný boj s člověkem. Letos v březnu i přes velmi teplé počasí příroda ještě spala. Stromy a keře byly stále holé a proto jsem se při prolézání Zálesí více zaměřil na detaily a místa, které jsem minulí rok neměl možnost spatřit. Počasí nám přálo. Bylo teplo, slunce svítilo a hra stínů vytvářela mezi holými stromy nezaměnitelnou atmosféru.

Obec Zálesí

Obec Zálesí

Obec Zálesí

Obec Zálesí

Během několika minut jsme například navštívili bývalý obchod, zdravotní středisko, několik vesnických domků a přilehlé zahrady. Pro měření radiace jsme měli během celé naší exkurze k dispozici dvě Terry-P a jeden profesionální dozimetr Gamma – Scout. Je všeobecně známo, že jižní část černobylské zóny je dnes relativně čistá, což se nám také potvrdilo. V Zálesí jsme nenaměřili o mnoho vyšší radiaci, než jakou bychom mohli změřit například v Praze, nebo Bratislavě.

Město Černobyl

Město Černobyl

Město Černobyl

Ze Zálesí pokračovala naše cesta do města Černobylu, které je správním místem černobylské zóny a zároveň se zde nacházel i náš hotel. Po cestě k němu jsme si ještě stihli udělat krátkou zastávku u monumentu, kterým Černobyl vítá své návštěvníky a za několik dalších minut jsme už stáli před naším hotelem. Hodinky ukazovaly 11.00 hodin a tak jsme se rychle ubytovali, občerstvili, převlékli do něčeho pohodlného a vydali se poznávat černobylskou zónu.
Naše první cesta v Černobylu vedla jen pár metrů od našeho hotelu a to k pomníku Černobylské havárie, na jehož místě je vytvořená alej z 94 cedulí s názvy vysídlených a zaniklých obcí. Pomalou chůzí jsme došli do jejího středu, ve kterém se nachází symbolická poštovní schránka, prostřednictvím které lze údajně poslat vzkaz lidem, kteří žili v černobylské zóně před havárií.

Černobylský hotel

Pokoj v černobylském hotelu

Černobylský pomník

Černobylský pomník

V pořadí druhá zastávka, kterou nám náš průvodce Marek s delegátkou Míšou naplánovali, byl černobylský lodní přístav. Ten jsem při své minulé černobylské exkurzi neviděl, takže to byla pro mě vítaná premiéra. Několik minut jsme projížděli opuštěnými ulicemi Černobylu, až jsme nakonec přijeli ke břehu řeky Pripjati, kde byly vidět rezavé a napůl potopené vraky lodí. Vysázené stromy na říčním břehu mi clonily ve výhledu a proto jsem neváhal a sešel přímo k vodě, odkud se mi naskytl ničím nerušený výhled. Při bližším pohledu jsem si také všiml, že na jedné z lodí jsou lidé a pomalu loď rozebírají.

Lodní přístav

Lodní přístav

Lodní přístav

Lodní přístav

Po několika minutách strávených v přístavu jsme se jeli podívat na památník věnovanému hasičům, kteří zahynuli v důsledku černobylské havárie a o pár minut později jsme koukali na vystavenou techniku nasazenou na likvidaci nehody.

Hasičský pomník

Hasičský pomník

Vojenská technika

Vojenská technika

Od vystavené techniky jsme si to zamířili k poslednímu funkčnímu pravoslavnému kostelu, který se v černobylské zóně nachází a ve kterém se pravidelně slouží mše. Měli jsme ovšem smůlu. Kostel byl zrovna zavřený, což byla škoda, protože z doslechu vím, že je uvnitř velmi hezký. Má se v něm také nacházet obraz, na kterém je vyobrazená památná borovice, okolo které stojí vědci, hasiči a likvidátoři dívající se vstříc hořícímu 4. reaktoru a nad hlavami jim padá hvězda.

Ručička na hodinkách se zastavila na 12 hodině a to znamenalo, že je čas na oběd. V ceně našeho černobylského výletu, jsme měli hrazenou plnou penzi, takže se nestalo, abychom měli v zóně hlad. Strava byla pestrá, sytá a chutná a to i přesto, že některé kombinace byli pro našince trochu nezvyklé, jako třeba řízek s pohankou. 😀
Ono jiný kraj, jiný mrav a i jiné chutě.

Pravoslavný kostel

Pravoslavný kostel

Jídelna

Jídelna

DUGA

Město Černobyl jsme měli prohlédnuté a proto jsme po vydatném obědě mohli pokračovat dále, tentokrát už do vnitřní 10 km zóny kde je toho k vidění opravdu více než dost. Přejeli jsme kontrolním stanovištěm v Lelevi a po pár kilometrech náš mikrobus odbočil z hlavní silnice na úzkou panelovou cestu, která vedla k Černobylu 2. Tam se nachází dříve tajný vojenský radar DUGA, který ještě donedávna byl pro veřejnost nepřístupný. Jen co jsme přijeli k hlavní bráně vojenského objektu, nám bylo jasné, jak obrovská stavba to je. Radar gigantických rozměrů se před námi majestátně tyčil a mi jen žasli nad tehdejší sovětskou megalománií. Několik minut jsme se pod radarem procházeli jak mravenci a fotili. Taky nešlo přeslechnout hučení, které radar vydává, když se o něj opírá i sebemenší vánek. Takovou věc, prostě jen tak neuvidíte, ba i neuslyšíte. Vím jistě že si toto místo budu pamatovat opravdu hodně dlouho, ne-li do konce života.

Vojenský radar Duga2

Vojenský radar Duga2

Vojenský radar Duga2

Vojenský radar Duga2

Obec Kopači

Po prohlídce DUGY-2 jsme se po panelové cestě vrátili zpět na hlavní silnici a jeli na prohlídku obce Kopači, která leží necelé 4 km od černobylské elektrárny. Kopači byla po havárii velmi silně zamořena radioaktivním spadem a proto byla naprostá většina domů srovnána se zemí a jejich zbytky byly zavezeny vrstvou zeminy. Byl to jakýsi experiment v likvidování zamořených domů, který ovšem moc dobře nevyšel a proto se od bourání později upustilo. V obci zůstal stát pouze obecní úřad a bývalá školka, kterou jsme si přijeli prohlédnout. Zastavili jsme před pomníkem 2. světové války, který stojí před školkou. U něj nám Míša s Markem pověděli něco o historii obce a ukázali nám aktuální naměřenou radiaci a poté tzv. “hotspot” (konkrétní místo, které vyzařuje nadprůměrnou dávku radiace oproti okolnímu prostředí), na kterém jsme naměřili téměř 25 µSv (normální hodnota se pohybuje kolem 0,15 µSv). Několik následujících minut jsme pak měli vyhrazené na prohlídku školky, kde byly k vidění různě poházené hračky, dětské botičky a v ložnicích kovové postýlky. Celkem depresivní místo…

Obec Kopači

Obec Kopači

Obec Kopači - školka

Obec Kopači – školka

Rybí farma a laboratoř

Po Kopači jsme si to zamířili na hodně zajímavé místo a tím byla opuštěná rybí farma a laboratoř, která leží na břehu chladícího rybníka. V několika budovách ležících na okraji rozlehlé uměle vytvořené vodní plochy se nacházely líhně a kádě pro chov ryb. Vedle v laboratoři jsme zase objevili sklenice s formaldehydem, ve kterých byly naložené ryby a různí vodní živočichové, kteří očividně před smrtí trpěli různými nádorovými nemocemi a mutacemi, které jim způsobil život v kontaminované vodě. Za rybí farmou jsme pak objevili jakýsi pomník, staré hasičské auto a několik přívěsů. O kus dál jsme se šli podívat na výběžek, který se táhne až do půlky chladícího rybníka, což je mimochodem na první pohled v celku příjemné místo. Člověk ovšem nesmí zapomenout, že se nachází v černobylské zóně, kde i příjemná místa mají nádech nebezpečné radioaktivity. 🙁

Rybí farma

Rybí farma

Rybí laboratoř

Rybí laboratoř

Chladící věže

Od rybí farmy se co bys kamenem dohodil nachází dvě nedostavěné chladící věže rozestavěného 5 a 6 bloku černobylské elektrárny a proto logicky naše další cesta vedla k nim a to rovnou pěšky po kolejích, které kolem vedou. Řeknu vám, že vidět chladící věže na vlastní oči je úplně něco jiného, než koukat na fotky. Vlezli jsme do té větší z nich a začali jsme pískat a řvát. Ta ozvěna fakt neměla chybu. 🙂 Až jsme se vyřádili, věž prohlídli, vyfotily a natočili, tak jsme pokračovali zase o kus dál. Od věží to byl už jen kousíček k černobylské elektrárně a právě teď přišel ten pravý čas si jí zajet prohlédnout.

Chladící věž

Chladící věž

Chladící věž

Chladící věž

Černobylská jaderná elektrárna

Černobylská elektrárna

Černobylská elektrárna

Po cestě k ní jsme si udělali kratičkou zastávku u vodního kanálu, na místě, odkud je nerušený výhled na celou černobylskou elektrárnu. V dáli se tyčil vedle 4. a 3. bloku nepřehlédnutelný rozestavěný nový sarkofág, o kus blíže k nám byly vidět bloky 1. a 2. a po naší pravé ruce stály nedostavěné bloky 5. a 6. s chladícími věžemi.
Příští zastávku jsme měli až před správní budovou černobylské elektrárny, naproti které stojí pomník obětem havárie a socha řeckého boha Promethea, která sem byla v roce 1987 převezena z Pripjati. Strávili jsme tady několik minut, prohlídli jsme si pamětní desky obětí havárie a pak jsme přešli pár kroků na železniční most, který vede přes vodní kanál. V něm žije obrovské množství ryb a sumci obřích rozměrů. Bohužel nám štěstí příliš nepřálo. Menších ryb jsme viděli opravdu hodně, ale zato sumce jsme viděli pouze jednoho a to ještě jen na krátký okamžik. Musím ale říct, že to byl pořádný macek 🙂

Socha Prométhea

Socha Promethea

Pomník

Pomník obětem černobylské havárie

4. reaktor

Naše další a zároveň poslední zastávka, kterou jsme měli pro dnešní den naplánovanou směřovala k přímo tomu nejvýznamnějšímu a to k havarovanému 4. bloku. V minulém roce stál ještě mezi 3. a 4. blokem starý komín, který byl bohužel na konci roku 2013 rozebrán a jeho funkci nahradil menší bratříček postavený v roce 2012. Další změny, které jsem si nemohl nevšimnout byla ohromná velikost nového sarkofágu, který za ten rok pořádně povyrostl. Práce na něm jedou v plném proudu a prakticky nepřetržitě, což jde dobře vidět i na webkameře, která je dostupná na stránkách černobylské elektrárny.
Před 4. blokem, jsme si udělali na památku skupinovou fotku a po ní byl už nejvyšší čas se vrátit zpět do Černobylu.

4. Blok

4. Blok

Nový sarkofág

Nový sarkofág

Náš návrat probíhal po stejné cestě po jaké jsme přijeli a na kontrolním stanovišti 10 km vnitřní zóny v Lelevi jsme všichni povinně a co je hlavní, tak i úspěšně prošli rychlou radiační kontrolou.
Po příjezdu do Černobylu jsme si stihli zajít do místního obchodu se smíšeným zbožím, kde se kromě vodky, vodky, jídla, vodky a drogérie prodávají i černobylské suvenýry. Něco málo jsme nakoupili a pak jsme si to zamířili na večeři a na hotel, kde mohla začít zábava spojená s ochutnávání vodky. 🙂

Černobylská zóna – Den druhý

Ráno opět svítilo sluníčko a po snídani jsme se vydali na průzkum největšího opuštěného města černobylské zóny Pripjati. Cestou jsme opět projeli kontrolním stanovištěm 10-km zóny, míjeli jsme obec Kopači, nedostavěný mezisklad vyhořelého paliva a celou černobylskou elektrárnu s novým sarkofágem. Naše dnešní první zastávka byla až u monumentu oznamujícího nedaleké město Pripjať, naproti kterému se nachází jedno s nejkontaminovanějších míst v celé černobylské zóně – Červený les. Delegátka Miša nám tady na svém dozimetru předváděla sílu zdejší radiace. Každým krokem směrem k Červenému lesu radiace rychle stoupá a proto není příliž radno se dlouho zdržovat v trávě, kde je oproti asfaltové cestě mnohonásobně vyšší radiace.

Monument Pripjať

Monument Pripjať

Červený les

Červený les

Město Pripjať

Po několika minutách jsme pokračovali dál a po přejetí mostu “smrti” jsme přijeli k hranici Pripjati. Po kontrole potřebných povolení nás ostraha pustila do města, ve kterém před černobylskou havárií žilo téměř 50 tisíc obyvatel.
V Pripjati dnes platí přísný zákaz vcházení do budov. Většina z nich se nachází ve špatném technickém stanu a na některých z nich už také došlo k částečnému, nebo úplnému zřícení. Zákazy jsou ovšem od toho, aby se porušovaly a protože jsme byli ukázněná skupina a měli jsme výborného průvodce, tak nám bylo výjimečně dovoleno navštívit několik budov.

Nemocnice

Nemocnice

Naše první zastávka v Pripjati směřovala, tak jako při mé minulé exkurzi, do nemocnice. Prolezli jsme její dvě patra a to v celku pořádně. Viděli jsme dětské oddělení, operační sály, ordinace, čekárny a spoustu dalších míst, ze kterých by ne jednoho člověka mohl běhat mráz po zádech. V rychlosti jsem si snažil představil, jaký chaos tady musel být 26. dubna 1986, když nemocnice začala přijímat první raněné, které sem přiváželi od hořícího 4. reaktoru s radiačními popáleninami.

Z nemocnice jsme přešli do přístavu, ve kterém se před havárií nacházela i kavárna “Kafé Pripjať”. Uvnitř kavárny jsou veliké okenní fresky, které už bohužel nejsou v úplně nejlepším stavu. Před vchodem do kavárny pak stojí pár nápojových automatů a o pár metrů blíže k vodě se nachází molo, ze kterého je v dáli vidět napůl potopený hausbót. Vzpomínám si, že při mé minulé návštěvě bylo celé molo pod vodou a přístav byl plný nepříjemných komárů. Dnes tu naštěstí žádní nejsou a proto je prohlídka přístavu o mnoho příjemnější a co je důležitější, tak i bezbolestná 🙂

Kafé Pripjať

Kafé Pripjať

Hausbót

Hausbót

Míša si vzala do Pripjati katalog historických fotek z doby před havárii. Srovnávala nám na nich dnešní Pripjať s tím, jak vypadala před evakuací a rozdíl to byl opravdu obrovský. Celé město se změnilo naprosto k nepoznání. Tak třeba tady, před kavárnou rostli keře růží a celé okolí bylo úhledně upravené a oproti tomu dnes je tu hotová džungle, po růžích ani památky a jediné co má trny, je ostnatý plot.

Kino Prométheus

Před kinem Prometheus

Po pár minutách jsme z přístavu šli k nedalekému městskému kinu, před kterým původně stála socha Promethea a která byla v roce 1987 přemístěna před černobylskou elektrárnu. Je to ta, kterou jsme včera viděli před elektrárnou u pomníku obětem havárie.
Kino jsme si prohlédli i zevnitř. V obrovském, tmavém kinosále nezbylo, až na několik málo řadových sedaček a potrhané plátno, téměř nic a prohlídka proto trvala jen krátce. Z kina jsme přešli do opuštěné hudební školy, která stojí hned vedle. Vystoupali jsme po schodech do prvního poschodí, kde bylo několik učeben a koncertní sál. V něm se nachází veliké piáno, které, ač je to s podivem, ještě trochu hraje. Prolezli jsme kde co a až jsme viděli vše podstatné, pokračovali jsme zase o kus dál, tentokrát do centra města.

Kino - promítací sál

Kino – promítací sál

Koncertni-sal

Koncertní sál

Volnou chůzí jsme po prázdné ulici přišli na obrovské centrální náměstí. Míša vytáhla své album a společně s Markem nám začala vyprávět o domech, které se na něm nachází.

Kulturní dům Energetik

Kulturní dům Energetik

Pomalou chůzí jsme přišli ke kulturnímu domu Energetik a hlavním vchodem vešli do něj. Jako první, čeho si každý návštěvník všimne, je obrovská malovaná nástěnná freska, která je už bohužel ve velmi špatném stavu a za pár let už půjde jen z těží rozeznat, co na ní bylo namalované. Po schodech, po naší levé ruce, jsme vystoupali do prvního podlaží, které jsme v rychlosti obešli a dalšími schody jsme vyšli až do posledního patra, kde se nejspíše před černobylskou havárií nacházela knihovna. Podlaha tam byla poseta obrovským množstvím knih, mezi kterými se krásně vyjímala červená kniha s Leninovou podobiznou na přebalu a názvem “O komunistické morálce”. Právě při pohledu na ní a s pocitem toho, že nebýt právě té “komunistické morálky”, tak by k černobylské havárii vůbec nemuselo dojít….

Kulturní dům Energetik

Kulturní dům Energetik

Leninova kniha

Leninova kniha

Odtud jsme se vrátili zpět do přízemí a přes tělocvičnu a okolo boxerského ringu jsme si to zamířili do nedalekého lunaparku. Malou vyšlapanou cestičkou v trávě jsme přišli až k dominantě celého lunaparku a turisty oblíbenému ruskému kolu, ve kterém se někteří z nás nechali vyfotit.

Lunapark

Lunapark

Obešli jsme si chátrající atrakce a zastavili jsme až u autodromu, před kterým nám Míša ukázala další hotspot s naměřenými 68 µSv. Shodou okolností to bylo v místě, odkud si lidi nejčastěji autodrom fotí, včetně mě. Naštěstí nemusíme mít strach, protože při délce našeho pobytu tady, je dávka naprosto zanedbatelná. 🙂

Fotbalový stadión

Fotbalový stadión

Z lunaparku jsme to měli kousek na sportovní stadión. Obešli jsme rezavějící ruské kolo a přešli jsme po zarostlém hřišti k až tribuně, na kterou jsme vystoupali. Z hora jsme se podívali dolů na les, který na hřišti vyrostl a sledovali zápas, který se tu už 28 let odehrává. Soupeří zde domácí listnáči, proti jehličnanům: “Smrček nahrává míč borovičce, ta obchází břízku, tečuje smrček a góóól!” Nechyběla ani pořádná mexická vlna, po které jsme zápas předčasně opustili a přes hřiště jsme si to zamířili zarostlými ulicemi Pripjati ke krytému bazénu.

Bazén

Bazén

Hodinky ukazovaly 10 hodin a počasí se nám začalo pomalu měnit. Slunečnou oblohu začaly pomalu střídat mraky se sílícím větrem. Ticho, které do teď v Pripjati bylo, přerušil šum stromů a různé vrzání a bouchání, které vycházelo z prázdných budov. Šumícími ulicemi jsme přišli k budově bazénu a vešli dovnitř. Po schodech jsme vyšli do prvního podlaží, kde je tělocvična, kterou jsme přešli po dřevěných parketách a kratičkou chodbičkou jsme se dostali k bazénu, kterému dominuje dvoupatrový skokanský můstek. Míša nám ukázala fotky jak vypadal, když v něm ještě byla voda. Bazén jsem navštívil i minule a tak jsem se chtěl podívat do míst, které jsem neviděl. S Míšou jsme se vrátili do tělocvičny a bočními dveřmi vešli do několika místností které vedli ke schodům. Po nich jsme se dostali do vrchního patra, odkud byl vidět bazén hezky z vrchu. Řeknu vám, docela pěkné bludiště. 🙂

Hned vedle bazénu se nachází střední škola, takže další kroky vedly automaticky do ní. Už při pohledu z dálky bylo jasné, že ne jednomu školákovi by za plesklo srdce. Spatřit školu v takovém žalostném stavu je sen mnoha školáků. Dovnitř jsme vlezli hlavním vchodem a jako první jsme se šli podívat do školní jídelny, kde jsou po podlaze rozházené plynové masky. Odtud jsme si šli prohlédnout vrchní patro. Tady jsme dostali od Míši a Marka krátký rozchod, abychom si mohli sami a v klidu prolézt učebny a kabinety, ve kterých byla spousta učebních pomůcek, lavic, židlí, skříní a všeho možného i nemožného harampádí. Co se týče zařízení a interiéru, tak tato škola rozhodně patří mezi ty nejvíce zachovalé a proto je jedna radost ji prozkoumávat. Rozhodně je tady co objevovat.

Plynové masky

Střední škola – plynové masky

Střední škola

Střední škola

Potom, co jsme školu opustili, mělo přijít něco, na co jsem ve vážně těšil. Sedli jsme do přistaveného mikrobusu, který nás před školou čekal a prázdnými ulicemi Pripjati nás přivezl před 16-ti patrový panelák. Teď nás totiž čekal výstup na jeho střechu. Vyšli jsme po nekonečných schodech úplně nahoru, otevřeli jsme vrzající plechové dveře a vlezli na střechu. Jak mile se nahoře rozhlédnete, tak ten mega výhled vás prostě dostane! Vidět celou Pripjať před sebou je prostě nezapomenutelný zážitek. V tu dobu už oblohu zahalily mraky s mírným oparem, které doprovázel silný vítr. Museli jsme být nahoře proto velmi opatrní a raději jsme se tam moc dlouho nezdržovali. O to více času nám však zůstalo na prozkoumání paneláku. Po cestě dolů jsem se v několika patrech zastavil a navštívil různé byty. Vítr způsoboval značný průvan a po chodbách se linulo všemožné vrzání, skřípění a mlácení, což zrovna dvakrát příjemné nebylo.
Celkem nepříjemné bylo, když se v jednom bytě za mnou, díky průvanu zabouchly dveře bez kliky. Ohlušující rána dveří mě celkem pěkně vylekala. 🙂 Naštěstí dveře už něco pamatovaly, tak dostat se ven, nebyl veliký problém.

Výhled ze střechy 16-patrového paneláku

Výhled ze střechy 16-patrového paneláku

Výhled ze střechy 16-patrového paneláku

Výhled ze střechy 16-patrového paneláku

Po paneláku nás čekala prohlídka místa, ve kterém jsme za celou dobu naší dvoudenní exkurze naměřili absolutně nejvyšší radiaci. Po krátké jízdě jsme zastavili nedaleko továrny Jupiteru v jakémsi lesíku, ve kterém bylo rozházeno spousta různých a často ani neidentifikovatelných součástek. O několik desítek metrů dále však stál mezi stromy obrovský drapák, který po černobylské havárii sloužil k odklízení různých trosek. Když jsme změřili radiaci kterou vyzařuje, tak nám dozimetr ukázal neuvěřitelných 1147 µSv. Například u mě doma naměřím něco kolem 0,15 µSv, takže lehce spočítáme, že drapák vyzařuje až 7646x silnější radiaci, než jakou mám doma. A to je vážně síla. Z toho důvodu jsme se tady zdrželi opravdu jen na několik málo sekund a hned jsme zase pokračovali v další prohlídce Pripjati.

Silně kontaminovaný "drapák"

Silně kontaminovaný “drapák”

Mikrobusem jsme přijeli k hasičské a policejní stanici, které spolu sousedí. Prohlídka hasičské stanice byla sice krátká, ale za to policejní stanici jsme prozkoumali pořádně. Už z minula vím, že se v areálu policejní stanice nacházejí vraky různých aut, ale to co jsem viděl nyní, mě vážně překvapilo. Díky tomu, že stromy a keře byly holé a bez listí, tak byly krásně vidět vraky, o kterých jsem neměl ani páru. Prolezl jsem značnou část policejního areálu a viděl spoustu všemožných vraků, ale asi nejvíce ze všech, mě zaujal žlutý autobus. Potom co jsme si vraky prohlídli, nás Míša s Markem nasměřovali do budovy stanice a já hned poznal, že cesta povede přes místní vězení. Prošli jsme tmavou chodbou s celami až k zadržovací cele, do které jsme na pár sekund demonstrativně zavřeli Míšu a vyslýchali. 🙂

Policejní stanice

Policejní stanice

Policejní stanice - autobus

Policejní stanice – autobus

Z policejní stanice nám Míša naplánovala za odměnu prohlídku nedaleké školky. Prošli jsme kolem stromy zarůstajícími paneláky, mezi kterými se školka nachází a hlavním vchodem jsme vstoupili dovnitř. Hned jak sem do ní vstoupil mi bylo jasné, že kdybych měl někdy natáčet horor, tak by to rozhodně bylo tady. Všude se válely poházené hračky, v ložnicích byly zrezivělé dětské postýlky, ze stěn se odloupávala omítka a dvůr se zahradou a průlezkami byl zarostlý k nepoznání. Pro natáčení hororu je toto místo dnes jako stvořené. Přitom když se na chvíli zastavíte a rozhlédnete se kolem sebe, tak zjistíte, že školka musela být kdysi velmi hezká. Bohužel černobylská havárie, zub času a vandalové udělali své. Je až k neuvěření, jak málo přitom stačí, aby se z příjemného místa, kde si hrály děti, stalo děsivé místo nahánějící husí kůži, strach, smutek a beznaděj. 🙁

Školka

Školka

Ze školky jsme se vydali na další, tentokrát už poslední procházku městem. Pomalou chůzí jsme procházeli zarostlými ulicemi a čas od času nám Míša s Markem dovolili i přes přísný zákaz malé nahlédnutí do některých paneláků. Takto jsme pomalu došli až zpět na centrální náměstí k bývalému obchod se smíšeným zbožím, který jsme si taky krátce prohlédly.
Zde už také končila naše dvoudenní černobylská exkurze. Bylo krátce po poledni a na druhé straně náměstí stál už náš mikrobus, který nás měl odvést zpět do Černobylu na hotel, pak na oběd a zpět do Kyjeva.
Těsně před odjezdem z Pripjati jsme dostali ještě posledních 10 “bonusových” minut na krátkou návštěvu obchodu s nábytkem a rychlé rozloučení se s tímto nezapomenutelným až mystickým místem, jakým Pripjať je.

Pripjať - náměstí

Pripjať – náměstí

Při návratu do Černobylu jsme opět a tentokrát už naposledy míjeli černobylskou elektrárnu, obec Kopači a také jsme úspěšně prošli radiační kontrolou v Lelevi. Teď už šlo vše ráz na ráz. V černobylském hotelu jsme se osprchovali, sbalili věci a v jídelně naobědvali. Na samém závěru naší dvoudenní exkurze se s námi zóna rozloučila hezky po svém a to silným větrem lámající stromy a deštěm. A to byl ten praví čas odejít.
Černobyl jsem opouštěl s pocitem, že se sem budu muset zase vrátit, protože Pripjať i celá černobylská zóna ve mě zanechala obrovský dojem, který lze jen těžko popsat. Tento pocit však po návratu zažívá spousta lidí a pokud jste v Černobylu ještě nebyli, tak vám jeho návštěvu mohu s celého srdce doporučit. Určitě nebudete litovat, to vám mohu zaručit, avšak čím dříve tam pojedete, tím lépe pro vás, protože zóna se pomalu mění a Pripjať chátrá….

 

Také byste rádi jeli do Černobylu? Podívejte se na naší aktuální nabídku černobylských exkurzí.