Zálesí je jednou z mnoha zaniklých a opuštěných vesnic v černobylské zóně. Leží na levém břehu řeky Už, přibližně 3 km jihozápadně od města Černobylu. Před havárií na Černobylské jaderné elektrárně to byla relativně prosperující obec s kompletní občanskou vybaveností — obchodem, školou, zdravotním střediskem (FAP), autobusovou zastávkou a dalším zázemím. Počet obyvatel se v různých zdrojích uvádí kolem 2 800–3 000: v roce 1971 se uvádí ~3 062 obyvatel, těsně před evakuací jich žilo přibližně 2 849.
Zvětšit mapu
Co se stalo po havárii
V důsledku radioaktivního spadu bylo Zálesí kontaminováno natolik, že byla nařízena kompletní evakuace — prováděná v prvních dnech května 1986 (hromadné vysídlení probíhalo v období 4.–7. května 1986). Obyvatelé museli ze dne na den opustit domovy a většinu majetku. Obec sice nebyla zcela zničena nebo „pohřbena“ jako některá místa v bezprostřední zóně, přesto byla později (v roce 1999) oficiálně vyřazena z evidence jako trvale neobývané místo.
Po evakuaci byla část obyvatel přesídlena do nové stejnojmenné obce — Nové Zálesí v Borodjanském (Borodyanském) okrese Kyjevské oblasti. Do roku 1988 tam bylo postaveno kolem 560 nových usedlostí pro lidi, kteří museli opustit své domovy.
Návraty a samosídelci
Po několik let po evakuaci se někteří starší obyvatelé do vesnice vrátili — nikdy to ale nebyl hromadný návrat. Podle specializované evidence žilo k 1. 1. 2009 v celé zóně vyloučení 271 osob, z nichž tři byly uváděny právě v Zálesí; v roce 2012 tam bylo evidováno jen 2 samoposelence. Poslední známou samosídelkyní Zálesí byla Rozalija Ivanivna Otroško. Dnes je vesnice prakticky bez obyvatel.
Co zbylo z vesnice
V jižní části vesnice stojí zchátralé a tiché ruiny — pozůstatky zemědělského hospodářství a lnářského (lnopererábějícího) závodu. Kulturní dům z roku 1959, který býval centrem společenského života, je opuštěný. Ulice jsou zarostlé, zahrady proměněné v divokou vegetaci a většina domů chátrá; po některých zůstaly jen zarostlé obvodové zdi či ruiny.
Dříve měla vesnice i významné instituce: největší školu v okrese pro zhruba 600 žáků dlouho vedl místní učitel a matematik Mykola Iljič Otčenáš. Fungoval tu i malý zdravotnický přístroj — FAP (feldšersko-akutní punkt), kde se poskytovala základní zdravotní péče.
Socha „Krotitel býka“ (ПРИБОКУВАЧ БИКА) dříve stála ve vesnici; byla přemístěna do Nedančičů, později vystavěna v Kupovatém a nakonec umístěna v Černobylu.
Lidé a příběhy
Ze Zálesí pocházejí i konkrétní osobní osudy, které stojí za zmínku. Nina Melnyk — organizátorka rozhlasového vysílání v Připjati — je známá tím, že v přímém vysílání pripjaťského rádia oznámila evakuaci města. Její evakuace spolu s rodinou proběhla do Poliskeho; později se věnovala žurnalistice a podílela se i na pracích spojených s likvidací následků havárie.
Na místním pomníku obětí druhé světové války se objevují příjmení, mezi nimi i příjmení Navalnyj — v obci žili příbuzní ruského politika Alexeje Navalného. Na pomníku padlým je uvedeno několik jmen z řad místních, kteří se z války nevrátili.
Památky a hroby
Na místě, kde kdysi bylo rušno, dnes stojí hromadný hrob — v něm je pohřbeno 142 vojáků, mezi nimi dva Hrdinové Sovětského svazu (F. O. Kaurov a M. A. Petrov), kteří padli v roce 1943. Nad hrobem je socha vojáka klečícího na jednom koleni. U kulturního domu stojí i památník obětem druhé světové války — šestnáct pamětních desek se jmény rodáků, kteří se z bojišť nevrátili.
Závěr
Zálesí dnes představuje tišinu a ruiny s několika dochovanými pamětníky v krajině. Není to romantický obraz „ztracené vesnice“, ale místo s konkrétní historií, s lidmi, pověstmi a tragédií, která pozměnila běh jejich životů. Paměť na vesnici žije v archivech, v přesídlencích i v těch málo lidech, kteří se sem vraceli — a v pamětních deskách a hrobech, které tu zůstaly.
Poslední zdroj: https://dazv.gov.ua/
