Ruská armáda obsadila jadernou elektrárnu na více než měsíc. Ukrajinský zpravodajský portál Graty v uplynulých dvou měsících dával dohromady informace o tom, jak probíhala ruská okupace Černobylu a v jejich spolupráci zveřejil server openDemocracy zkrácený text, který vám ve volném překladu přinášíme na našich stránkách…
Příběh o tom, co se stalo
Bylo 9 hodin ráno 24. února 2022 a Vjačeslav Jakušev a 89 jeho kolegů mělo ukončit směnu v Černobylské elektrárně a vrátit se domů…
Většina zaměstnanců bydlí v nedalekém účelově postaveném městě Slavutyč a do práce jezdí vlakem – dvakrát přitom překračují ukrajinské hranice s Běloruskem. Místo nejničivější jaderné katastrofy v dějinách se nachází jen několik kilometrů od části severní hranice Ukrajiny s Běloruskem, která vyčnívá do Ukrajiny jako kapsa.
…ale Saša Kovalenko, inženýr, který měl v sedm hodin ráno vystřídat Jakuševa, nedorazil. Ve skutečnosti Kovalenko ve Slavutyči stále čekal na svůj vlak, avšak jak se později ukázalo, trať byla přerušena, když byl ráno vyhozen do povětří most. Vedoucí směny Valentyn Gejko proto kolegům v elektrárně oznámil, že se směna měnit nebude a vysvětluje, že začala plnohodnotná válka a závod elektrárny musí zůstat v nejvyšší pohotovosti. Brzy poté se na kamerovém systému začínají objevovat kolony ruských obrněných vozidel.
„Měl jsem pocit, že to, co se děje, je neskutečné. ‚Lidi, to myslíte vážně? Rozumíte tomu, kam se řítíte?‘ „ ptal se. Jakušev, který se nakonec po 26 dnech 20. března vrátil domů ke své ženě a dceři, vzpomíná, jak přemýšlel o ruských vojácích.
Pracovníci Černobylu se mezitím snažili zjistit, jaký vliv může mít ruská invaze na radiační rizika v oficiálně stanovené uzavřené 30 km zóně okolo bývalé sovětské elektrárny.
Ruská okupace začíná…
Zaměstnanci černobylské jaderné elektrárny nebyli 24. února v uzavřené zóně jediní. Elektrárnu střežilo 169 vojáků ukrajinské národní gardy spolu se zdravotníky a hasiči… Ukrajinská státní agentura pro správu černobylské zóny odhadla, že v té době bylo v zóně více než 300 lidí, včetně čtyř „STALKERŮ“, kteří den před invazí nelegálně vstoupili do města Pripjati, kde měli v plánu se projít po vysokém laně nataženém mezi dvěma šestnáctipatrovými budovami a natočit tuto senzaci z dronu. Po zahájení ruské invaze však požádali v elektrárně o azyl.
Ruské jednotky vstoupily do Černobylské uzavřené zóny z Běloruska na dvou místech – první u obce Vilcha na severozápadě, druhé u obce Kamaryn na severovýchodě. Obrněná vozidla, včetně tanků, dorazila k hlavní administrativní budově Černobylské elektrárny 24. února kolem 14. hodiny. Ukrajinská národní garda kvůli veliké přesile složila zbraně.
Vojáci v černých uniformách s bílými páskami na rukávech rychle vnikli do kanceláře dozorčího Gejka. Spolu s veliteli ukrajinské národní gardy tři hodiny vyjednával se dvěma ruskými důstojníky, generálem a plukovníkem. Geiko se k podrobnostem vyjednávání nevyjádřil, ale obě strany se nakonec dohodly, že zajatí ukrajinští národní gardisté budou bydlet ve dvou krytech v suterénu administrativní budovy elektrárny a že ruští vojáci nebudou umístěni přímo u jaderných zařízení, uvedl Maxim Ševčuk, zástupce ředitele státní společnosti Správy Černobylu.
Ruští důstojníci spolu s policejním generálem Olegem Jakuševem měli být ubytováni ve čtvrtém patře administrativní budovy a zbytek Rusů obsadil nedaleké hygienické stanoviště. Bylo také požádáno o souhlas s volným pohybem zaměstnanců, kteří zajišťovali provoz areálu elektrárny.
Do večera téhož dne ruské jednotky obsadily všechna strategická místa Černobylské zóny. Část jednotek zde zůstalo a zbytek se vydal k městu Vyšgorod, blíže ke Kyjevu, zhruba 90 km jižně od Černobylu.
Ukrajinským vyšetřovatelům se nepodařilo přesně zjistit, kolik ruských vojáků v Černobylské zóně zůstalo, ale domnívají se, že se jednalo o kombinované jednotky z ruského Sibiřského vojenského okruhu – jednotky ruské národní gardy s podporou vojenského personálu ministerstva obrany.
Většina zaměstnanců Černobylské elektrárny, kteří přes den zůstali na svých pracovištích, viděli ruské vojáky poprvé, až když šli večer na večeři. „Byli oblečeni v černém s bílými páskami na rukou,“ vzpomíná Vjačeslav Jakušev. To podle něj znamenalo, že se jedná o speciální jednotky ruské národní gardy. Podle něj v jídelně viděl také neozbrojené vojáky z ukrajinské národní gardy. Po večeři se zaměstnanci vraceli na svá pracoviště.
Nárůst radioaktivního prachu
Ruská invaze se brzy projevila i na úrovni radiace naměřené v uzavřené Černobylské zóně. 25. února se v Černobylu spustil automatický systém radiačních senzorů. Serhij Kirejev, ředitel ukrajinské státní společnosti, který systém radiačních senzorů řídí, uvedl, že standardní úroveň radiace se u některých senzorů zvýšila dvakrát až osmkrát. Kirejev však brzy přestal dostávat informace o úrovni radiace, neboť komunikace a internetové spojení bylo přerušeno.
Proč se radiace zvýšila? Jak Kirejev vysvětluje, když ruská armáda vstoupila do Černobylské zóny, její těžká vozidla zvedla radioaktivní prach.
Po černobylské havárii v roce 1986 se do okolí elektrárny různou intenzitou rozptýlily částice ze zničeného 4 reaktoru. Kontaminace radiací je v Černobylské zóně nerovnoměrná, a proto se návštěvníci při exkurzích i pracovníci mají pohybovat pouze po přesně vymezených trasách. V zóně se zároveň nacházejí dočasná úložiště radioaktivního odpadu, která byla využita bezprostředně po havárii. Jeden z ruských konvojů projížděl oblastí Rudého lesa zvanou „západní stezka“, která patří k nejvíce znečištěným oblastem Černobylu.
Další údaje ze senzorů černobylské zóny se podařilo získat 2. března, tedy něco málo týden po invazi. „Indikátory klesly,“ říká Karejev. To podle něj podporuje myšlenku, že radioaktivní prach se přestal vířit a usadil se.
Nedostatek personálu, žádná elektřina
Hlavním problémem pro zaměstnance elektrárny bylo personální obsazení. Když v Kyjevské oblasti začaly boje a ostřelování, byla odříznuta alternativní cesta do Slavutyče. Valentyn Gejko 26. února povolil svým podřízeným odpočinek na pracovištích. Během dne se střídali v několikahodinovém spánku. V noci byly přiděleny služby, aby se zbytek zaměstnanců mohl vyspat. Navzdory výpadku internetu a mobilních telefonních sítí měli zaměstnanci stálé spojení s okolním světem. Přes pevnou linku byl Geiko ve spojení s vedením elektrárny ve Slavutyči. Zaměstnanci elektrárny si v administrativní budově zřídili telefonní ústředny, aby mohli zaměstnanci telefonovat svým příbuzným. Jakušev si vzpomíná, jak volal svým kolegům, kteří mu řekli, aby si otevřel jejich osobní skříňky a vzal si z nich čaj, cukr, cigarety a vše potřebné. Ten navzdory ruské okupaci pokračoval ve své práci, při které monitoroval senzory uvnitř nového sarkofágu (NSC), jenž kryje poškozený čtvrtý černobylský reaktor. Funkčnost těchto systémů se v souvislosti s ruskou invazí nezměnila.
Zaměstnanci Černobylu se snažili nezkřížit cestu ruským vojákům. „Vnitřně to bylo tak: přišli jste sem, převzali jste kontrolu, tak vy dělejte kontrolu, my budeme dělat svou práci,“ říká Jakušev. To však nezabránilo ruským silám, aby požádaly zaměstnance elektrárny o rozhovor pro televizní kanál ruského ministerstva obrany (odmítli) nebo aby požádaly o provedení měření radiace společně se speciálním ruským vojenským týmem (také odmítli), vzpomíná Jakušev.
Zaměstnancům pomalu začaly při plnění pracovních povinností přicházet závažnější problémy: 9. března vypadla kvůli poškozenému elektrickému vedení dodávka elektřiny. Energetická společnost Ukrenergo uvedla, že obnovuje dodávku elektřiny, ale v okolí Kyjeva stále probíhaly boje a elektrárna byla nucena přejít na záložní vedení napětí z dieselových generátorů. Jakušev připomíná, že v generátorech bylo dost paliva na tři dny. Aby mohli pokračovat v práci, museli brát naftu od ruské armády a nakonec i z nedalekého běloruského města Mazyr.
Nový personál a přechod přes řeku
Od začátku invaze uplynul téměř měsíc a za tu dobu se nikdo ze zaměstnanců elektrárny a zóny nemohl vrátit domů. V té době vznikl s okupujícími jednotky plán na rotaci směn, jenž byl vystřídal unavené zaměstnance. Plán byl následující: nejprve se do elektrárny dobrovolně vydá 46 nových pracovníků na směny. Opačným směrem by mohlo domů odejít 50 z 90 zaměstnanců. Zbylých 40 lidí se rozhodlo pokračovat v práci. Kromě personálu Černobylské jaderné elektrárny by Rusové umožnili odchod i devíti příslušníkům ukrajinské národní gardy – včetně pacienta s rakovinou, jednomu hasiči a čtyřem STALKERŮM. Nově příchozí zaměstnanci chápali, že do Černobylské jaderné elektrárny odjíždí na dobu neurčitou. V této skupině byli 2 nadřízení: Voloydymyr Falshovnik a Serhiy Maklyuk. Falšovnik vysvětluje, že ze všech vedoucích směn byli jediní, kteří neměli malé děti.
Nová směna byla převezena přes řeku Dněpr, vzdálenou jen několik kilometrů na východ, na dřevěném člunu s motorem. Muž středního věku v klobouku s klapkami na uších převážel personál elektrárny ve skupinách po osmi. Přeprava jedné skupiny a návrat mu trvaly asi hodinu. Oleksandr Loboda, vedoucí směny, který se do Černobylu vydal 20. března, vzpomíná, že jeho tým byl nervózní z toho, že Rusové jeho kolegy nepustí ven: „Byla dohoda, že loď s lidmi pojede na pravý břeh a pak přiveze lidi, které jsme vystřídali, zpět. To znamenalo, že se dohoda plní. A představte si: čtyřikrát se loď vrátila prázdná! Měli jsme vážné obavy, že jde o nějakou past. Nakonec se člun vrátil i s ženami. Pak jsme si vydechli,“ vzpomíná.
Na druhém břehu řeky na novou směnu čekali běloruští pohraničníci a ruští vojáci, kteří je pak pustili přes hranice a dál do Černobylu. Střídající zaměstnanci, kteří měli jít domu, byli vyvedeni z elektrárny v doprovodu obrněných transportérů a poté je lodník převezl přes Dněpr. „Voda byla strašně studená a přechod jsme absolvovali za úplné tmy,“ vzpomíná Jakušev. „Dcera mě přivítala s kresbou: Tati, ty jsi náš hrdina.“ Všichni se v pořádku vrátili domů.
Rusové ustupují
Šest dní po výměně směn, 26. března vstoupila do Slavutyče ruská armáda, kdy si to kolona ruských vozidelnamířila na hlavní náměstí. Ve městě nebyly žádné jednotky ukrajinské armády, pouze bojovníci teritoriální obrany s ručními zbraněmi. Tři z nich padli v boji na kontrolním stanovišti za městem, zbytek se stáhl. Starosta Slavutyče Jurij Fomičev byl nejprve zajat, ale později propuštěn. Ruské vojsko se snažilo rozehnat obyvatele, kteří se shromáždili k protestu, pomocí omračujících granátů a střelbou do vzduchu.
Volodymyr Falšovnik vzpomíná, že půl hodiny před vstupem ruské armády, mu zavolala manželka a řekla, že Rusové se chystají vtrhnout do města. Snažil se zjistit, co se děje u ruského velitele v Černobylu. Podle Falšovnika velitel „běžel volat někam vysoko [ruské ministerstvo obrany]“, ale ministerstvo tvrdilo, že tam žádné ruské jednotky nejsou. V tu chvíli Falšovnik ruskému veliteli řekl, že personál Černobylské elektrárny ukončí veškerou spolupráci, dokud Slavutyč nezůstane na pokoji.
Celková situace na frontě nakonec vedla k tomu, že ruští vojáci Slavutyč opustili o den později, 27. března a 30. března se Rusové začali z Černobylské uzavřené zóny stahovat úplně.
Při ústupu ruské armády přijelo k elektrárně 14 ruských policejních dodávek. Rusové shromáždili všechny zajaté vojáky ukrajinské národní gardy a ve skupinách po deseti je odvedli na nádvoří, kde je prohledali a naložili do dodávek. Falšovnyk zavolal vedení elektrárny ve Slavutyči a informoval své kolegy, že „ti parchanti odvádějí naše kluky„.
V reakci na to Rusové postavili Makljuka a Falšovnyka pod ozbrojenou stráž a zakázali jim používat jakékoli komunikační prostředky.
Makljuk vzpomíná, že když Rusové odjížděli, viděl, jak nakládají do svých vozidel nejrůznější zařízení z elektrárny. Někteří vojáci tam dokonce nechali náhradní kola pro obrněný transportér, aby se jim do vozidla vešlo více ukradeného zboží, říká Falšovnyk. Vyšhorodský okresní prokurátor oznámil, že ukrajinští národní gardisté byli odvezeni do Běloruska a později pravděpodobně do Ruské federace.
Návrat ukrajinské armády
Jakmile Rusové odjeli, zaměstnanci elektrárny vyvěsili před hlavní budovu ukrajinskou vlajku a 3. dubna se Černobylu vrátila ukrajinská armáda. Ševčuk, zástupce ředitele správní společnosti, dorazil o dva dny později. On a zaměstnanci zjistili, že Rusové vykopali zákopy, mimo jiné i v „Červeném lese“, v jednom nejvíce kontaminovaných míst v Černobylu.
„Podle pravidel radiační bezpečnosti bychom neměli v Černobylské zóně chodit po trávě a hrabat se v zemi. Nejenže ruští vojáci kopali zákopy, ale také rozdělávali ohně, čímž dýchali vzduch nasycený radioaktivním kouřem. Teď už je to s nimi navždy,“ říká Ševčuk. Více ho však rozčílil fakt, že ruská armáda uloupila vybavení ukrajinských státních podniků v Černobylské zóně, včetně radiologické stanice, kam se dostávaly informace z kontrolních radiologických čidel uvnitř zóny. „Nyní je jedním z hlavních úkolů vše obnovit,“ říká Ševčuk.
Podle Ševčuka ještě nebyly vyčísleny konečné náklady, které ruská okupace podnikům v zóně způsobila: v některých objektech stále probíhají odminovací práce. Dodává, že během ruské okupace v Černobylské uzavřené zóně nikdo nezemřel, ačkoli jinde přišlo o život pět zaměstnanců Černobylu – civilistů v okupovaných oblastech a příslušníků místních obranných sil.
Dnes ukrajinské orgány činné v trestním řízení vyšetřují, kolik majetku ruské jednotky z Černobylské uzavřené zóny ukradly (podle současných odhadů 26 milionů hřiven, tj. á 21 miliónů Kč) a kdo je za krádež zodpovědný.
Prokurátoři zatím ukazují prstem na Olega Jakuševa, generála ruské policie, jako na muže, který velel ruské armádě při obsazení Černobylské zóny – a vydal rozkaz k jejímu rozkradení.
Tento článek je publikován pod mezinárodní licencí Creative Commons Attribution-NonCommercial 4.0
Zdroj: opendemocracy.net