Město Poliske je pro drtivou většinu lidí neznámé město. Nachází se na samém okraji uzavřené černobylské zóny, v místech, kam se běžný návštěvník Černobylu nedostane. Před černobylskou havárii zde žilo přes 10 tisíc lidí a po Pripjati bylo druhé nejlidnatější město, které i když ne hned, zaniklo v důsledku černobylské havárie. Jsem rád, že si o Poliske a o tom jak dnes vypadá, mohu povykládat s novinářem a fotografem Petrem Tomanem (petrtoman.eu), s člověkem, který toto město mnohokrát navštívil a velmi rád se do něj vrací.

Kde Poliske leží

Bývalé okresní město Poliske leží na břehu řeky Už v jiho-západní části černobylské zóny v rozlehlém Poliském kraji. Od černobylské elektrárny je vzdálen vzdušnou čarou 51 Km, 57 Km od města Černobylu a 130 Km od Kyjeva.

Rozhovor s Petrem Tomanem

Petře, jak jsem se zmínil hned v úvodu, pro většinu lidí je město Poliske nezmámím místem. Jak ses o něm vlastně dozvěděl a co tě tam poprvé přivedlo?
Řekl mi o něm Václav Vašků. Tou dobou jsme byli na Ukrajině na workshopu s Antonínem Kratochvílem. Poslední den byla “volná zábava”, každý měl vyrazit kam chtěl a přivézt to nejlepší co dokáže nafotit. Václav mi říkal, hele, trhneme se od ostatních, vím o takovém místě, je to sice daleko, ale moc známé není. Nevím co tam najdeme, nenajdeme. Vyrazíme? Za deset minut jsme byli na cestě.

Město Poliske

Město Poliske / Foto: Petr Toman

Jaká byla první návštěva, tvé dojmy?
Byl to trochu punk. Frčeli jsme cestou do Běloruska, check-point u Poliske slouží totiž jako hraniční přechod do Lukašenkovi říše, a hledali nějakou cestu jak se tam dostat. Že to nepůjde oficiálně bylo jasný, neměli jsme povolení ke vstupu do zóny, museli jsme najít cestu trochu bokem. Naštěstí nám docházel benzín a u pumpy v Krasyatyči nám místní kluci za pár drobných poradili. A první dojmy? Strach z toho, že nevím kde jsem. Jak je to nebezpečné, jaká je tady radiace, kdo tu žije…neměli jsme ani páru, kde vlastně jsme. Poliske neni skanzen jako Prypjat, informace o něm jsou prakticky nulové. Je to opuštěné město a přitom stále nějak žije. A je to tam cítit. Paneláky a domy prorostlé stromy, všude jen mrtvolný klid. Ale slýchám tam ptáky A do toho na tebe vystartuje pes… To je Poliske.

Pokud vím, tak ty tam jezdíváš na vlastní pěst. Je těžké se do Poliske dostat?
Ano. Poliske je v zóně, to znamená, že ke vstupu je nutné povolení. Na Ukrajinské straně je jeden check-point (KPP), kterým se dostaneš do Běloruska a zároveň je tam ještě jedna závora, která umožňuje vjezd do města. Takže přijedeš na KPP a když máš v pořádku papíry, zvednou ti závoru do Běloruska. Jenže tam nepotřebuješ, takže nafasuješ milicionáře, kousek ho svezeš a teprve ten otevře správnou závoru do města. Bez auta tě tam samozřejmě nepustí, to ale platí pro celou zónu.
A k tomu povolení – jezdím tam legálně. Jde to i jinýma cestama, každý se může mrknout na Google maps a něco vymyslet, ale na vlastní zodpovědnost. Je třeba počítat s tím, že Poliske není mrtvé město. Pohybuje se tam milice, hasiči, lokálové, rozhodně to není tak, že by o tobě nikdo nevěděl. Je to vojenská zóna, když tě čapnou bez povolení, vyvázneš s pokutou a hrozí i vyhoštění. Vzhledem k tomu, co se teď děje na Ukrajině, bych to skutečně neriskoval. Ukrajina je prakticky ve válečném stavu, ostraha zóny je zvýšená, chlapci mají samopaly. Neříkám, že po tobě budou střílet, ale bude trvat velmi dlouho, než se z toho průšvihu dostaneš. A bude to zatraceně drahé.

Dobře, a kde je tedy možné získat povolení ke vstupu?
Hele, já vlastně ani nevím. Respektive, mě ho zařizuje můj průvodce, bývalý likvidátor, který jezdí všude se mnou. Nakoupíme pár čokolád, kafe a jedeme navštívit známého. Nikdy jsem ho neviděl, musím čekat v autě a jen vím, že šéfuje v oblasti všemu možnému. Ví, že jsem novinář a že se mnou nikdy nebyl problém, takže to funguje. Ale nic není sto procentní, před dvěma lety proběhly masivní čistky úředníků, protože korupce už byla asi tak extrémní, že se muselo něco udělat. Nebo jen jednu partu vyměnila druhá a ta si dosadila své lidi. Takže jestli se chceš mrknout do Poliske a ptáš se mě teď jak to udělat, neporadím ti.

Město Poliske.

Město Poliske / Foto: Petr Toman

O Poliske jsme se spolu už několikrát bavili, říkal jsi, že to místo máš moc rád. Kolikrát jsi jej navštívil a co tě na něm tak moc přitahuje?
Byl jsem tam asi desetkrát. Pokaždé, když jsem na Ukrajině, snažím se urvat alespoň dva dny na Poliske. Nepotřebuji do zóny, ale sem ano. Mám tam už známé, mohl bych u nich i přespat, ale je s tím problém – právě proto, že se snažím dodržovat pravidla pro návštěvu zóny. A ty to zakazují. Snad to jednou vyjde, chtěl bych tam být v noci.
A co mě přitahuje? Není to muzeum, je to autentické místo. Žije tam pár lidí, kteří mě vždycky překvapí tím, že je najdu živé. A je to místo, kde jsem potkal radiaci.

Potkal radiaci? Jak tomu mám rozumět?
Kovová chuť v puse. Z ničeho nic, uprostřed ulice, najednou máš v puse pocit, že jsi se nacpal železem. Něco jako chuť krve. Nevěděl jsem co si o tom myslet, ale co v takovou chvíli naděláš. Večer jsem to říkal u vodky likvidátorům a Ivan říká: to byla radiace, vítej! No, moc dobře se mi ten večer nespalo, to je jasný.

Radiace přeci není cítit, nemá chuť, zápach…
Jistě, to je určitě pravda. Nevím jak to vysvětlit. Není to právě novinářský přístup, ale mám to hozené tak, že víc než čísla a grafy mě zajímá co říkají lidé. Věřím těm, kteří tam žijí. Když ukrajinská babča bezelstně vypráví, že radiace je ta černá skvrna, co jí týdny ležela za plotem, tak ji věřím. Žije tam celý život, je srostlá s přírodou a jejími pravidly, cykly. Nerozumí dozimetru, je prostým člověkem, ale rozumí svému prostředí, které zná po celý život.

Před černobylskou havárii určitě město takové nebylo… Jaké podle tebe bylo?
To vážně netuším. Bylo to snad židovská, respektive multietnická osada. Ale odkázal bych na literaturu, příliš jsem po tom nepátral. Od místních jsem jen věděl, že to bylo krásné, zelené město, kde se dobře žilo. Možná to je vzpomínkový optimismus, tak mluví snad všichni Ukrajinci o místech, kde se narodili a žili. Určitě tam ale nebylo veselé žití během druhé světové války – byl jsem v borovicovém lesíku za městem, kde je pietní místo obětem fašistického řádění. Postříleli tam desítky, možná stovky lidí. Dnes je tam několik mohyl, velmi pečlivě udržovaných.

Co se tam vlastně po černobylské havárii odehrávalo? Někde jsem četl, že se původně s evakuací vůbec nepočítalo.
Historii až tak úplně neznám. Vím, že když se musela evakuovat Prypjat, tak se rychle řešilo, odkud se budou řídit likvidační práce. Poliske je od reaktoru asi 50km a bylo to větší město s infrastrukturou, takže tam vznikl štáb. Dokonce i hodně vysídlenců z Pripjati odvezli právě tam, tedy než se zjistilo, že Poliske dostalo také slušnou dávku. Tak lidi znovu naládovali do autobusů a vezli je do Ivankiva na dekontaminaci a odtud po celé Ukrajině.
V Poliske byla administrativa, vojáci, vědci, několik tisíc lidí. Kolem vznikla i stanová města pro civilní likvidátory. A do toho samozřejmě lokálové. Provoz tam musel být neskutečný, i díky tomu se Poliske stalo značně zamořeným místem, protože spousta radioaktivního prachu se tam prostě navezla.

Je hodně zamořené?
Vlastně ani nevím. Sice sebou vozím dozimetr, ale moc to nesleduji. Občas začne pískat, že je překročený limit – hlavně když se chodí v trávě, protože asfalt tam několikrát vyměnili – ale já tam jezdím za lidmi a ne dělat mapu kontaminace. Jistě, asi to tam nebude úplně v pořádku, protože Ivan tam nikdy nechce jezdit svým autem a já pak musím utrácet v půjčovně. Jakmile odtud jedeme pryč, zastaví u první louže nebo potoku a žene mě si umýt boty. On tam nějaký čas pracoval, stejně tak jeho žena, tak vědí své.

Takže stále tam něco je…
Vážně to příliš nesleduji. Dozimetr jsem dostal od španělského fotografa Angela Navreta – on tam jel jednou, skvěle vybavený – a po týdnu věděl, že se tam už nevrátí, tak mi ho věnoval. Chvíli jsem si s tím hrál, doma v Praze ukazuje 0,12 μSv, tak to beru jako určitý standart. A když čísla začnou opouštět setiny, tak znervózním. Řekněme, že ten běžný průměr po dešti se na ulici pohyboval kolem 0,25-0,60 μSv a v trávě to bylo přes 1 μSv.

17_IMG_9629

Město Poliske / Foto: Petr Toman

Ze tvých fotografiích, které jsem viděl ale usuzuji, že někteří lidé zůstali. Kolik jich tam dneska žije a jaký jsi měl pocit z prvního setkání? Přijali tě mezi sebou dobře?
Žije tam asi deset lidí stabilně, někdo jen na víkend. Zní to divně, ale oni sami číslo neznali. Město je relativně velké a ne každý se touží s ostatníma potkávat. Fakt je to divnomísto, myslím, že i sociologické vazby tam fungují jinak, než bychom očekávali. A jak mě přijali? Já ani nevím, netroufám si to pojmenovat. Pamatují si mě, promluví se mnou, pozvou domů, ale jsem jim úplně putna. Možná příjemné zpestření denní rutiny, ale tím to hasne. Zajímavé ale je, že i když žijí ve skutečné bídě, tak si nikdy nikdo neřekl o peníze. Nejezdím tam ale s prázdnou, to ostatně platí pro celou Ukrajinu, že maličkost se očekává. Nakoupím chléb, čaj, nějakou čokoládu a oni to přijmou jako samozřejmost, ale žádný teatrální vděk. Kdybych nic nepřivezl, tak se budou tvářit úplně stejně.

Jak se jim v dnešní době žije? Kde třeba nakupují potraviny, nebo jakou vodu pijí? Předpokládám, že vodu ze studny asi nepoužívají. Nebo snad ano?
Samozřejmě že pijí vodu ze studny, kde by vzali jinou. Balená voda je utopie, na tu nemají peníze, mají jen to co mají a co si vypěstují. V Poliske není nic, žádná infrastruktura, krámy, lékař, vůbec nic. Jen hasičská stanice a jídelna, kde se vyvařuje pro milici a ochranku zóny. Jednou za dva týdny tam přijede pojízdná prodejna a to je jediná šance něco nakoupit.

Povídali jste si spolu i o tom proč vlastně nikdy neodešli, nebo jak vůbec vnímají černobylskou havárii?
Mám pocit, že tyhle otázky obecně jsou pro ně zbytečné. Oni tak nepřemýšlí, mají denodenní starosti jak sehnat něco k jídlu a na filozifii bytí zvysoka kašlou. To je naše představa, romantizmus. Chceme slyšet jaká mají pouta s rodnou hroudou a že prostě umřou tam, kde jsou pohřbeni jejich rodiče a děti. Je to zvyk. Možná kdyby jim dal po havárii někdo smysluplnou alternativu, tak by odešli, jako odešla spousta jiných. Ale teď? Kam by šli? Jsou to staří lidé, ti si v novém už nezvyknou.

Spoustu lidí jistě napadne otázka, co jejich zdraví? Podepsal se na nich nějak život v zamořené oblasti černobylské zóny?
Určitě ano, každé prostředí se na lidech odrazí. Ale konkrétně, to těžko říct, na takové věci se jich už dávno neptám. Obecně platí, že žít v takovém prostředí znamená zvýšené kardio problémy, alergie, bolesti nohou, problémy pohybového aparátu. Jenže lidé, kteří žijí v zóně, a tedy i v Poliske, to jsou staří lidé, kde těžko poznáš, které zdravotní problémy jsou dané stářím, chlastem, životním stylem a nebo radionuklidy. Proto jsem to přestal řešit, to má větší smysl třeba u dětí v Ivankivu. Mě spíš zajímá, co takové prostředí dělá s lidskou psychikou. Zdravotní problémy se totiž buď vyřeší, nebo tě zabijou, je to fyzika a chemie. Ale psychika se dotýká podstaty člověka a na to je Černobyl ideálním místem.

Město Poliske

Město Poliske / Foto: Petr Toman

A samotné město vypadá dnes jak? Je zničené a vyrabované jako například Pripjať? Nebo je Polesí zachovalejší a dá se v opuštěných domech ještě něco najít?
Rozmlácené, vyrabované město. Rozpadající se paneláky, mezi nimi stromy prorostlé roubenky. Všude je rozbité sklo, vytrhané kabely, futra od dveří (kov), cokoliv mělo cenu, tak dávno zmizelo. Železo, zábradlí, poklopy od kanálů, parovody, plynové potrubí, všechno je rozkradené a dávno ve šrotu. Ani nevim, které z měst – jestli Poliske nebo Prypjat – je depresivnější. Možná ta Prypjat, protože tam můžeš občas najít nějaké stopy lidí, kteří tam bydleli. Knihy, fotky, něco osobního. To v Poliske není, tam není fakt nic. Ale je to tim, že evakuace nebyla během dvou dní jako v Prypjati, takže lidé se odvezli nábytek, cennosti, celé své životy. Měli čas. Na druhou stranu, právě ta přítomnost lidí tomu dává úplně jiný rozměr.

Pokud by se někdo rozhodnul Polesí navštívit, co bys mu před cestou poradil, popřípadě doporučil mu vidět?
O tom jsme se bavili na začátku. Sehnat si povolení, jet tam legálně. Zejména teď, Ukrajina je prakticky ve válce, to by se mohlo hodně vymstít. Navštívit tam neni co. Žádná extra ikonická stavba jako najdeš v Prypjati, nic takového tam není. Jen centrální náměstí, kde rostou uprostřed asfaltových cest stromy z kanálů a kolem jsou polorozpadlé paneláky. Záleží to na každém člověku, co tam chce vidět. Jako fotograf a novinář to mám postavené tak, že hledám lidské příběhy, stopy lidí. Nehledám tam Černobyl, vlastně tam nehledám vůbec nic. Jen to na sebe nechávám působit, dívám se, poslouchám a pak to zkouším předat dál. Jedno doporučení bych ale měl – dívejte se pod nohy! To platí kdekoliv v Černobylské zóně. Poklopy šachet, výka kanálů, to dávno zmizelo. Takže všechny tyhle technické díry jsou odkryté. Spadnou tam, to je moje noční můra. Ven se nedostaneš a pomoc nečekej. Pozor na to.

A ještě moje poslední otázka. Plánuješ se do Poliske a jeho okolí opět vrátit?
Pokud to půjde, tedy když mi to vyjde časově, tak začátkem listopadu. Alespoň na jeden den bych tam moc rád, mam trochu absťák. Ale na Ukrajinu letím primárně kvůli válce, takže těžko říct, jestli se do Poliske vůbec dostanu. Asi bude muset chvilku počkat.

Tak to ti přeji hodně štěstí. Na východě Ukrajiny to určitě nebudeš mít úplně jednoduché. Budu ti držet palce, ať je tvá cesta úspěšná a v pořádku se vrátíš. Petře děkuji, že sis našel čas pro náš rozhovor a těším se zase někdy neshledanou.

Fotografie Petra Tomana

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman

Město Poliske

Foto: Petr Toman


 

Poliske – historie města

Přežilo bitvy, války, vykořisťovaní i hladomor, ale Černobyl byl silnější než cokoliv jiného. To je Poliske. Na rozdíl od většiny zaniklých měst a obcí černobylské zóny je historie Poliske, která v průběhu několika staletí 2x změnila svůj název, podrobně známá a patřičně bohatá. Přesto je zřejmé, že některé historické události se týkaly i území dnešní černobylské zóny, která spadá do Poliského kraje a dnes je jeho neoddělitelnou součástí.

Jedny z prvních písemných zmínek o osídlení města pocházejí ze začátku 15. století z roku 1415 pod názvem Habne. Datum založení není přesně známé, avšak některé zdroje uvádějí, že by mohlo být založeno kolem roku 1215. Podle jedné z verzí bylo město založené Židy, kteří kvůli neustálým útokům kočovníků uprchli z Kyjeva.
Historicky i geograficky patřilo město Habne k rusínským zemím a po pádu Kyjevské Rusi spadlo pod nadvládu Jagelonců do Litevského velkoknížetství. V 15-16 století byla oblast Polesí častým terčem útoků krymských Tatarů a tak Habne stále více hrálo důležitou roli v obraně. V roce 1541 bylo proto kolem celého města vybudováno dřevěně opevnění s několika věžemi obklopenými vodními příkopy. V Habne i okolních vesnicích se poté začala ve velkém zpracovávat železná ruda a přednostně se pro obranu města vyráběla kovová vojenská výzbroj a zbraně.

Od druhé poloviny 16. století, kdy v roce 1569 vznikla Lublinská Unie (sjednocení Polské koruny a Litevského velkoknížectví) rostl stále více vliv šlechty, která vybírala od místních lidí vysoké daně, například za používáni cest, mlýnů, nebo ochranu Habne a okolí, což ve větší národní míře vedlo k mnoha neúspěšným povstáním a kozáckých bojů za nezávislou Ukrajinu.
Situace se změnila až na konci 18. století, kdy došlo k úspěšnému povstání za znovu sjednocení pravobřežní Ukrajiny (Ukrajinu rozděluje řeka Dněpr na pravý a levý břeh) a tak Habne, kterou obývali především Poláci, Litevci a ukrajinští kozáci spadla roku 1793 pod vliv Kyjeva.
Od té doby začalo město vzkvétat a růst. V polovině 19.století zde vznikla například oděvní továrna, továrna na nábytek, lihovar a několik dalších řemeslných družstev. Situace se však brzy měnila k horšímu, protože majitelé podniků začali dělníky vykořisťovat. Pracovní den měl trvat 16 až 17 hodin a díky nízkým příjmům mnoho rodin žilo v naprosté chudobě. To se opět změnilo v roce 1917-18, kdy v Rusku proběhla Velká říjnová revoluce, která měla za cíl osvobodit prostý lid od sociálního a národnostního útlaku. Ve velkém docházelo ke znárodňování podniků a přechodu od carského Ruska k bolševikům.
Pro Habne to však veliká výhra nebyla. Průmysl města začal rychle upadat, až se město i okolí stalo výhradně zemědělskou oblastí. V roce 1930 bylo Habne přejmenováno na Kaganovič První, podle Lazara Kaganoviče, blízkého spolupracovníka Josifa Stalina a v roce 1933 město postihl ukrajinský hladomor.

II. světová válka

Na scénu přišla 2. světová válka, kterou v Rusku nazývají Velkou vlasteneckou válkou. Nacisti 23.srpna 1941 Kaganovič První (původně Habne) dobili a okupovali více jak 2 roky. Během nich nacisti vyvražďovali místní židovskou komunitu a několik set lidí bylo údajně pohřbeno i zaživa. Rudé armádě se za stálé podpory místních partyzánů podařilo město 15. listopadu 1943 osvobodit. Z 586 občanů Kaganoviče Prvního, kteří bojovali na různých válečných frontách bylo 337 zabito a 249 přeživším válečným veteránům byly uděleny státní řády a vyznamenání SSSR.

Následné poválečné období bylo ve znamení rozkvětu. V Kaganoviči Prvním se ve velkém obnovovali zničené podniky, které se později v roce 1960 sjednocovaly do společných kolchozů, což byla obdoba našich jednotných družstev. V roce 1957 byl Kaganovič První opět přejmenován, tentokrát na název Poliske, které získalo po Poliském kraji, jíž byl Kaganovič První správním centrem.
V následujících letech byla v Poliske věnována zvýšená pozornost za zlepšení zdravotní a sociální péče, vzdělání a kultuře. Bylo také dosaženo významného pokroku v oblasti zemědělství. Město se začalo rychle rozrůstat a v roce 1981 zde podle posledního sčítání žilo 10 600 lidí.

Černobylská havárie 1986

Po černobylské havárii bylo Poliske z hlediska radiace relativně “čisté” a proto se stalo dočasným útočištěm lidí, kteří byli evakuováni z Pripjati a jejího okolí. Ve městě byl také zřízen pracovní štáb, prostřednictvím kterého se řídila likvidace následků havárie. To zapříčinilo, že se v Poliskem několikanásobně zvýšila doprava, která do města směřovala ze silně kontaminovaných oblastí zóny a zpět, což významně zapříčinilo silnou kontaminaci města dovezeným radioaktivním prachem.
Sovětské úřady se po těžkém a dlouhém rozhodování nakonec dohodly město s 11 tisíci obyvateli neevakuovat a pokusí se vlastními silami s radiací bojovat. Na řadu přišla veliká čistící akce, kdy byl se všech domů, ulic a volného prostranství smýván radioaktivní prach.
Po roce 1986 se pak začalo hojně investovat do rozvoje a modernizace města. Opravovaly se staré domy a stavěly se nové až 5-ti patrové budovy, opravovaly se a dláždily chodníky, nově se asfaltovaly cesty, zaváděla se plynofikace a vodovodní síť. Lidé kteří i přesto z rozvíjejícího se, ač stále radiací nasyceného města odcházeli, byli označováni jako “panikáři” a vylučováni z komunistické strany. Radiaci se však dlouhodobě snížit nepodařilo a proto bylo nakonec rozhodnuto město průběžně evakuovat a lidi přesídlit do jiných částí Ukrajiny. 17. listopadu 1993 pak Poliske ztratilo statut okresního města a o 6 let později bylo úplně vyškrtnuto se seznamu měst a obcí, čímž oficiálně zaniklo.

Poliske dnes

Město Poliske dnes spadá do černobylské zóny. Ve městě zůstalo žít několik, převážně starších lidí, kteří odmítli město opustit.

Video: Město Poliske dnes

Zdroje:

(UK) – http://imsu-kyiv.com/
(EN) – http://lplaces.com/
(UK) – http://uk.wikipedia.org/