Zaměstnanci elektrárny si mysleli, že nastalo zemětřesení nebo že vypukla válka. Reaktor bylo to poslední, co by je napadlo. Nikdo nevěděl, co se stalo. Již v okamžiku výbuchu zahynuli dva lidé: jednoho srazila exploze z výšky a druhý uhořel. Mezi první oběti patřili také hasiči, kteří nebyli vybaveni ochrannými pomůckami, respirátory ani obleky. To se týkalo dokonce i jednotek, které sloužily přímo na elektrárně. Osudné bylo také to, že hasiči netušili, co je příčinou ohně, tedy že všude kolem nich hoří vysoce radioaktivní zbytky reaktoru. Domnívali se, že hoří střecha 4. bloku elektrárny. Zalévají trosky reaktoru vodou. Radioaktivní tavenina ale měla teplotu přes 2000° C, takže voda se při styku s ní rozkládala na vodík a kyslík, které vzápětí explodovaly. Navzdory dobrému úmyslu a vinou neinformovanosti tak hasiči situaci ještě zhoršovali. Během pěti hodin po explozi se podařilo zabránit šíření ohně na další budovy elektrárny, zejména na sousední třetí reaktor. Ten byl odstaven až čtyři hodiny po výbuchu čtvrtého reaktoru! Ještě 16 hodin po výbuchu se sám předseda komise ÚV KSSS pro jadernou energii divil, kde se vzaly kusy grafitu povalující se po celém areálu elektrárny – domníval se, že jde o materiál pro stavbu 5. a 6. bloku elektrárny, která v té době probíhala. Teprve po mnoha hodinách zjistila armáda šokující skutečnost – že úroveň radiace těchto úlomků je velmi velká. Za pouhých 15 minut byl člověk v blízkosti takového předmětu odsouzen k akutní smrti z ozáření. Vojáci, zejména piloti helikoptér, které na reaktor shazovaly písek, olovo a další materiál, nebyli zpočátku vůbec chráněni proti radiaci. Trvalo tři dny, než armáda svépomocí vybavila helikoptéry alespoň základním stíněním, které chránilo posádku.

Likvidátoři

Vojáci odklízející střechu po havárii černobylské enektrárny.
Zdroj: Joanna, Flickr.com

Akimov zemřel 15 dnů a Toptunov 17 dnů po nehodě. Oba zemřeli na nemoc z ozáření. Tvrdý muž v tvrdém režimu A. S. Djatlov, který dostal velkou dávku záření (už podruhé, poprvé při nehodě jaderného reaktoru v ponorce) přežil.  Djatlov a Fomin byli odsouzeni k deseti letům vězení za nedodržování bezpečnostních předpisů. Koncem roku 1990 však byli oba propuštěni. Djatlov žil do roku 1995, kdy zemřel na infarkt. Chybu nikdy nepřipustil. Fomin stále žije (2006). Valerij Legasov v den druhého výročí havárie, pronásledován pocitem vlastní odpovědnosti a viny spáchal sebevraždu.