Někdy v roce 2005 jsem se náhodou dostal k článku o černobylské havárii a zjistil jsem, že o ní vlastně nic nevím. Začal jsem si shánět další informace a čím více jich bylo, tím víc mě Černobyl zajímal. Když jsem se pak dočetl, že se tam může s exkurzí dostat i obyčejný turista, začal jsem o takovém výletu vážně uvažovat. A pak jsem na internetu našel web fotografa Václava Vašků (fotomat.cz), který v Černobylu už několikrát byl, a kterého jsem do té doby neznal. Ozval jsem se mu a příštích několik měsíců jsme si psali, takže jsem se díky němu dozvěděl plno nových věcí, včetně těch, o kterých se jinak moc nepíše. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se domluvili na společné cestě a v říjnu 2007 jsem s Václavem a s jedním mým kamarádem vyrazil do Černobylu.
Vidět sarkofág na vlastní oči a projít se sám po opuštěné Pripjati byly zážitky, na které se nedá zapomenout. O tři roky později se už ale tak silný efekt nedostavil. Bylo ale víc času a dostali jsme se i k lidem, kteří v zóně žijí a to bylo rozhodně zajímavější než trávit čas v rozpadlém městě. Po této druhé návštěvě mě napadlo, že bych se o Černobylu pokusil natočit amatérský dokument. Přemýšlel jsem, jaké téma zvolit, a protože jsem toho o Černobylu stále věděl málo a vzhledem k tomu, že i třetí cesta měla být s Václavem, došel jsem k jedinému možnému závěru: natočit dokument o Václavovi a pokusit se zachytit jeho pohled na Černobyl. Bylo to v roce 2013, v době, kdy měl Václav za sebou už nejméně deset výprav. Pobyt v zóně jsme si zaplatili jen na jeden den a další tři dny jsme jezdili po okolí.
Podívali jsme se do vesnice Malinovka, kde žijí Volynští Češi, ve městě Ivankov jsme se sešli s doktorem Jurijem Bandaževským, v Kyjevě jsme se setkali s rockovou skupinou Asfalt, která zpívá o Černobylu. A bylo toho ještě víc. Brzy po návratu jsem začal na dokumentu pracovat a ačkoliv jsem měl pocit, že mám materiálu relativně dost, chtěl jsem se co nejdříve vrátit zpátky. To se nakonec podařilo už po půl roce, na jaře roku 2014. Tentokrát jsme zakázanou zónu vynechali úplně a čtyři dny jsme se jen toulali po zpola opuštěných vesničkách. Díky tomu byla tahle zatím poslední cesta asi ze všech nejzajímavější. Vynechat návštěvu Pripjati a elektrárny a místo toho potkávat místní lidi byl způsob, jak se Černobylu naopak o něco přiblížit.
Když se mě někdo zeptá, proč jezdím do Černobylu, neumím přesně odpovědět. Jedním z důvodů ale bude jakási magičnost. Zóna je místo, kam se lidé jen tak nevrátí a člověk vidí, jak si tam příroda všechno bere zpátky. Cesty jsou zarostlé, na střechách budov vyrůstají stromy a celé město pomalu pohlcuje zeleň. V létě, když jsou větve stromů obaleny listím, má Pripjať už blíže k lesu než k městu. Příroda na první pohled vypadá normálně, zdravě. Zdravá ale není. Radionuklidy v půdě pomalu klesají hlouběji a dostávájí se ke kořenům stromů. U vyvrácených kmenů byla radiace vždy několikanásobně vyšší než na povrchu. S tímhle si ale příroda časem poradí. Mnohem horší je to, co se děje za hranicí zóny, kde žijí lidé, které Černobyl poznamenal na celý život. Nejen fyzicky, ale i psychicky. A nejen je, ale i budoucí generace. To už je ale něco, k čemu se já nemůžu moc vyjadřovat, protože tak „blízko“ jsem se nedostal.
Tohle je malý výběr fotek ze všech čtyř cest…
2007
2010
2013
2014
Napsal: Petr Nesnídal
