Moje dva dny v černobylské zóně

Černobylská havárie zasáhla celý svět, ale největší tragédii a škody způsobila v bezprostředním okolí elektrárny. Pro tento region znamenala zničující ránu, ze které se stále vzpamatovává a zotavení bude trvat mnoho generací. Černobyl mě dlouhodobě fascinoval a věděl jsem, že ho jednou musím navštívit.

Když jsem se o svém snu zmínil kolegovi v práci, brzy jsme oba sdíleli touhu po tomto dobrodružství. Společně jsme začali plánovat a shánět informace. Původně jsme zvolili jednodenní exkurzi, ale nakonec jsme se rozhodli pro dvoudenní program s přenocováním přímo v zóně. A to se ukázalo jako skvělé rozhodnutí! Ne každý se může pochlubit tím, že strávil noc v Černobylu.

Dvoudenní program nám umožnil navštívit i méně dostupná místa, na která bychom jinak neměli čas. Byl to silný a nezapomenutelný zážitek, jaký člověk zažije jen zřídka. Hned po návratu domů jsem věděl, že se do Černobylu chci znovu podívat. To místo vás jednoduše okouzlí.

Prohlédněte si také rozsáhlou fotogalerii z této černobylské exkurze: Foto: černobylská exkurze 2013

Cesta na Ukrajinu

Naše černobylská exkurze sice proběhla 20. a 21. května 2013, ale dobrodružství začalo už o dva dny dříve. Vlakem jsme se vydali do Bratislavy, kde se k nám přidali další účastníci a Dominik, náš průvodce, delegát a překladatel. Společně jsme mikrobusem zamířili na Ukrajinu do Užhorodu. Čekání na vlak do Kyjeva jsme si zpříjemnili ochutnávkou místních specialit a prohlídkou historického centra, které kdysi patřilo do Československa. V Užhorodu se k nám připojila další skupina Slováků a společně jsme se vydali na cestu do Kyjeva.

Nastoupili jsme do lůžkového vlaku, který nás během 18 hodin dovezl do hlavního města Ukrajiny. V kupé s pohodlnými lůžky a možností uvařit si čaj či kávu se nám cesta příjemně ubíhá. Ráno nás průvodčí budí s příjezdem do Kyjeva.

Ukrajina se před námi otevírá jako rozlehlá a krásná země. Projíždíme majestátními Karpaty a rozlehlými rovinami. Není možné si nevšimnout rozdílu v životní úrovni mezi Ukrajinou a Českem. Venkovské oblasti postrádají veřejné osvětlení a asfaltové cesty se nacházejí spíše jen u hlavních silnic.

Příjezd do Kyjeva

V 7:30 ráno náš vlak dorazil na rušné kyjevské hlavní nádraží. Po vystoupení jsme zamířili do nedaleké Puzata Haty, místní jídelny, kde na nás čekal další účastník exkurze. Naše skupina se tak rozrostla na 13 lidí. Společně jsme nastoupili do mikrobusu, který nás po celou dobu exkurze doprovázel po černobylské zóně.

Den 1.

Dytiatky – hranice černobylské zóny, 130 Km od Kyjeva

Po dvouhodinové jízdě vlakem jsme okolo 10:30 dorazili k ostnatým drátům a betonovým bariérám, které značí začátek černobylské zóny. Proběhla kontrola dokladů a povolení, seznámení s pravidly chování v zóně a podpis souhlasu. K naší skupině se připojil zkušený průvodce Kolja, provádějící turisty v tomto neobvyklém „parku“ od roku 1998. V mikrobusu jsme vjeli otevřenými závorami do 30km zóny, která se dále dělí na vnější 30km a vnitřní 10km.

Obec Zálesí

Po několika kilometrech následovala první zastávka. Zastavili jsme na okraji silnice, kde na první pohled nic zvláštního neupoutalo naši pozornost. Jen hustý porost a les. Ale zdání klamalo. Skrývala se zde vesnice Zálesí, která před havárií v Černobylu čítala okolo 3 000 obyvatel. Po evakuaci v roce 1986 se sem už nikdo nevrátil. Kousek jsme se prošli směrem do lesa a z hustého porostu se začaly vynořovat opuštěné vesnické domky. Procházeli jsme ulicí, která už ani ulicí nebyla, spíše lesem plným zarostlých stavení. Navštívili jsme místní zdravotní středisko, obchůdek a několik dalších domků. Všude panovala tísnivá prázdnota a všudypřítomná vegetace si pomalu brala zpět to, co jí patří.

Město Černobyl I.

Cesta pokračovala do Černobylu, ležícího ve vnější 30km zóně a dnes kompletně dekontaminovaného. Nachází se zde i náš hotel. Cestou k němu jsme se krátce zastavili u betonového monumentu vítájícího návštěvníky Černobylu a navštívili černobylský hřbitov. Během celé exkurze v zóně nás trápilo velké množství komárů.

Ve 12 hodin jsme dorazili k našemu hotelu. Ihned jak nám rozdali pokoje, byl krátký čas na odpočinek, sprchu a převléknutí se. Pak jsme jeli na prohlídku pravoslavného kostela, jediného funkčního v celé zóně.

Následoval oběd v nedaleké jídelně. V ceně exkurze byla zahrnuta i strava v černobylské zóně. Musím říct, že hlad jsem tam rozhodně nepocítil. Ať to byl oběd, večeře, nebo snídaně, tak jídla bylo víc než dost. Porce se skládaly ze 3-4 chodů. Měl jsem co dělat, leč se mi nikdy nepodařilo všechno sníst.

Po vydatném obědě následovala prohlídka pomníku černobylské katastrofy, který se nachází hned naproti jídelny. Je na něm 94 cedulí s nápisy zaniklých a opuštěných vesnic seřazených úhledně do aleje. Strávili jsme zde několik minut. Náš ukrajinský průvodce Kolja nám vyprávěl o černobylské zóně a odpovídal na naše dotazy. Dominik nám samozřejmě v případě nutnosti po celou dobu exkurze ochotně překládal.

Cesta do Pripjati

Blížilo se 14 hodin. Nyní nás čekala prohlídka města Pripjati, která je vzdálená od města Černobylu 18km. Před cestou jsme zavítali ještě do černobylského obchůdku nakoupit občerstvení a pár suvenýrů. Po cestě do Pripjati jsme projížděli kontrolním stanovištěm vnitřní 10 km zóny. Míjeli jsme nedostavěný 5 a 6 blok, rozestavené chladící věže, celou černobylskou elektrárnu a také rozestavěný nový sarkofág. Zastavili jsme až u monumentu oznamující nedaleko ležící město Pripjať. Tento monument je blízko rudého lesa. Byla proto možnost na jeho focení a předvádění dozimetru.

Nedaleko od tohoto místa, těstě před Pripjati se nachází most, kterému se říká: „MOST SMRTI“. Okolo tohoto mostu koluje jistá legenda. Při černobylské havárii se lidé z nedaleké Pripjati chodili na most dívat, jak hoří 4 blok elektrárny. V té době ještě nikdo z obyvatel netušil, jak moc je situace vážná. Lidé, kteří stáli na levé straně mostu přežili a lidé, kteří stáli na pravé straně mostu (blíže k elektrárně), zemřeli na nemoc z ozáření. Na tomto mostu jsme proto také zastavili pro vyfocení několika snímků.

Město Pripjať I.

Z „MOSTU SMRTI“ je to do Pripjati jako když kamenem dohodíš. Na vjezdu do města se nachází kontrolní stanoviště, kde se kontroluje povolení pro vstup. Odsuď jsme jeli přes centrum k nemocnici, kde jsme začali s prohlídkou tohoto opuštěného města.

V Pripjati dnes panuje přísný zákaz vcházení do budov a na střechy paneláků. Průvodce Kolja nám však nakonec toto dovolil, ale pouze pod podmínkou, že se budeme držet skupiny. Prohlédli jsme si nemocnici, jak z venku, tak zevnitř. Viděli jsme například operační sál, porodní a dětské oddělení a mnoho dalšího.
Z nemocnice jsme pokračovali cestou ke střední škole. Pripjať je dnes velmi zarostlá a máme pocit, že se nacházíme spíše někde v lese, než uprostřed města ve kterém žilo a pracovalo téměř 50 tisíc lidí.

Pomalu jsme se blížili ke střední škole a hned jak se začala odhalovat z hustého porostu nám bylo jasné, proč je vyhlášený zákaz vcházení do budov. Škola je po těch mnoha letech, kdy bylo město evakuováno ve velmi špatném technickém stavu. Budova se již na několika místech zřítila a vcházet do ní by byl obrovský hazard. Průvodce Kolja nám povídal, že poslední zřícení stěny bylo zaznamenané měsíc před naší exkurzí. Udělali jsme si každý na místě několik fotek a při odchodu jsem ještě stačil přistoupit k oknu a vyfotit prázdnou učebnu.

Odtud jsme si to zamířili k místnímu přístavu, který byl vzdálený několik minut chůze. Cestou tam jsme ještě stihli navštívit obchod, údajně s domácími potřebami. V přístavu jsme se zdrželi jen pár minut. Bylo zde obrovské množství komárů a každý z nás schytal několik nepříjemných bodanců. I přesto, že jsme měli repelent, byl nám k ničemu. Komárům to bylo evidentně jedno a vesele nám pili krev dál s repelentem i bez.

Další zastávka byla naplánovaná u místního stadionu. Vydali jsme se tedy z přístavu na 15-ti minutovou procházku hustou džunglí, která byla kdysi rušnou ulicí. Z ničeho nic se před námi, mezi stromy objevila hlavní tribuna stadionu. Uvědomili jsme si, že les, kterým jsme procházeli, bylo vlastně kdysi hřiště. Dnes naprosto k nepoznání. Vylezl jsem na hlavní tribunu co nejvýš, rozhlédl se po okolí a představoval jsem si, jak to tady mohlo vypadat v době své největší slávy. Ty časy se už nikdy nevrátí. Tady už není nikdo, kdo by sportoval a fandil domácím.

Po stadionu nás čekala další procházka městem. Tentokrát jsme měli namířeno do tělocvičny a bazénu, který jsou umístěny v jedné budově. Přišli jsme k bočnímu vchodu a vystoupali jsme po schodech do prvního patra, kde byla tělocvična. Prošli jsme po parketách skrz ní a přes krátkou chodbičku jsme se dostali ke známému plaveckému bazénu. Tomu dominuje dvoupatrový skokanský můstek. Všichni jsme začali fotografovat. Chtěli jsme mít bazén na fotkách bez lidí, proto se celá naše skupina domluvila, že půjdeme nejprve na jednu stranu bazénu vyfotit protější stranu a pak, že se přemístíme naproti. Takto jsme se snažili spolupracovat po celou dobu naší exkurze.

Z bazénu jsme přešli do základní školy. Prolezli jsme chodby, učebny a další všemožná místa. Nalézali jsme různě pohozené věci, učebnice, hračky, školní pomůcky, lavice a jiné. V jídelně ležela na podlaze obrovská hromada plynových masek. Říká se, že den před černobylskou havárií měli zrovna ve škole cvičení. Co je na tom však pravdy, nevím.

Blížila se 17 hodina a náš průvodce Kolja měl pro nás překvapení, které si nechal na samý závěr dnešní prohlídky. Vystoupání na střechu 16-patrového paneláku! To bylo něco! Ten parádní výhled stál za tu námahu se nahoru vyšplhat. Celou Pripjať jsme rázem měli jako na dlani. Byla krásně vidět černobylská elektrárna, závod Jupiter, vojenský radar Černobyl-2. Prostě úžasné panorama. Na střeše jsme strávili dobrou čtvrthodinu. Po cestě dolů jsme pak nahlédly do několika bytů lidí, kteří je museli navždy opustit při evakuaci.

Návrat do hotelu

Byl tu závěr dnešní prohlídky černobylské zóny. Nasedli jsme do přistavěného mikrobusu a jeli jsme do hotelu. Cestou jsme zastavili na výjezdu z Pripjati a na kontrolním stanovišti vnitřní 10 km zóny. Zde musela celá naše skupina vystoupit a projít radiační kontrolou. Vše bylo v naprostém pořádku a tak jsme mohli pokračovat dál v cestě.

V 18 hodin jsme přijeli do hotelu, kde následovala sprcha, převlečení se do něčeho pohodlného a jeli jsme na večeři do jídelny. Po sytém jídle jsme ještě zajeli na místní funkční autobusovou stanici, kde jsou dva menší obchůdky. Nakoupili jsme si občerstvení na večer a kolem 19 hodiny jsme přijeli zpátky do hotelu, kde následoval volný program. Část večera jsme všichni společně strávili ve společenské místnosti.

Den 2.

Město Černobyl II.

Ráno po 8 hodině jsme opět připraveni na pokračování naší exkurze. Měli jsme před sebou několik posledních hodin v zóně. Jako první nás čekala bohatá snídaně. Mikrobusem jsme tedy přijeli do jídelny, odkud pak vyrážíme na další prohlídku černobylské zóny.

Naše první zastávka byla v Černobylu u památníku věnovaném hasičům, kteří zasahovali při černobylské havárii. Má na sobě nápis: „Těm co zachránili svět.“ Obsahuje 6 soch znázorňující hasiče při záchraně světa před zákeřným, neviditelným nepřítelem. Tento památník si hasiči postavili sami na své náklady.

Nedaleko odtud jsme krátce zastavili u expozice vojenské techniky zasahující při černobylské havárii v letech 1986-1987.

Kontaminovaná vojenská technika

Naše cesta poté pokračovala přes kontrolní stanoviště do 10 km vnitřní zóny. Jeli jsme okolo černobylské elektrárny na místo, kde je volně uložena silně kontaminovaná vojenská technika, která zasahovala při havárii. Zajímavé místo. Všude okolo kvetly stromy a keře a vzduchem se linula příjemná vůně jara. Bylo teprve 9 hodin ráno a sluníčko už příjemně hřálo. Jediné co nám připomínalo, že zde není něco v pořádku, byl Koljův dozimetr, který u pásu z jednoho strojů hlasitě oznamoval vysokých 340,8 μSv.

Železniční stanice Janov

Další místo kam jsme jeli, byla železniční stanice Janov. Na toto místo jsem se obzvlášť těšil. Byl zde krátký rozchod, abychom si mohli vše důkladně prolézt a prohlédnout. Je zde několik opuštěných vraků lokomotiv a vagónu, které už mají to nejlepší za sebou. Dnes je většina pokryta rzí. Po 20 minutách, kdy jsem prolézal a fotil kde co, jsme museli pokračovat zase o kus dál, abychom si stihli prohlédnout zónu co nejvíce.

Město Pripjať II.

Tentokrát jsme měli namířeno znovu do Pripjatě s první zastávkou na centrálním náměstí. Tam nám Kolja pověděl něco o domech, které se na něm nacházejí a po krátkém rozchodu jsme si šli prohlédnout místní kulturní dům Energetik. Vešli jsme zarostlým bočním vchodem do místnosti, kde byl boxerský ring. O několik místnosti dále, kde byly různé cvičící i hudební nástroje se nacházel menší bazén, tělocvična a sál připomínající menší kino. Na schodišti mezi patry byla na zdi veliká barevná freska, která je ale už ve velmi špatném stavu.

Naše další kroky vedly z kulturního domu do místního lunaparku. Nacházejí se zde celkem čtyři atrakce, z toho nejznámější je určitě ruské kolo a autodrom. Smutné na tom je, že nikdy nebyl lunapark oficiálně v provozu. Slavnostní otevření bylo naplánováno na 1. května, svátek práce 1986, ale k tomu nikdy nedošlo, protože toho dne již bylo celé město evakuované.

Z lunaparku jsme šli opět do kulturního domu Energetik navštívit divadlo. Vešli jsme do místnosti kde byl sklad rekvizit a za ním se nacházel divadelní sál se staženými reflektory k podlaze. Dál jsme nešli, protože v sále byla tma, že nebylo vidět na krok. Otočili jsme se a šli jsme přes hlavní náměstí do místního bývalého obchodu se smíšeným zbožím.

U obchodu už na nás čekal přistavený mikrobus, který nás zavezl na hasičskou a policejní stanici, které spolu sousedí. V hasičské stanici jsme se zdrželi sice krátce, ale policejní stanici jsme prolezli o to důkladněji. Na jejím dvoře bylo několik vraků aut a přímo ve stanici jsme procházeli místním vězením a okolo zadržovací cely jsme vyšli hlavním vchodem ven. Tam už opět stál náš mikrobus. Bylo 11 hodin a to byl úplný konec naší prohlídky Pripjati.

Černobylská elektrárna a 4. blok

Naše exkurze tím ale ještě nekončila. Teď nás čekala prohlídka elektrárny. Po čtvrthodinové jízdě jsme dorazili před čtvrtý blok černobylské atomové elektrárny. Viníkem všeho okolo a taky důvodem proč jsme tady. Sarkofág a jeho dva komíny se před námi majestátně tyčily a naproti němu vznikal nový sarkofág obrovských rozměrů. Po několika minutách dívání se a focení, nám Kolja zajistil v budově u elektrárny prohlídku s výkladem. Po schodech jsme vystoupali do návštěvní místnosti, kde nám zaměstnankyně elektrárny plynulou angličtinou popisovala na modelu 4. bloku havárii, její následky, budoucnost zóny a nového ochranného sarkofágu. Dominik nám přitom vše překládal.
Po hodince jsme opouštěli černobylskou elektrárnu. Zastavili jsme ještě u vodního kanálu, kde je krásný výhled na celou elektrárnu, nedostavěný 5 a 6 blok a rozestavěné chladící věže.

 

Obec Kopači

Poté jsme pokračovali v cestě do obce Kopači. Tato obec leží nejblíže elektrárně a po havárii byla silně zasažena radioaktivním spadem. Všech jejich 1114 obyvatel bylo evakuováno a jejich domy byly srovnány se zemí a zakopány pod zem. Zůstali dva jediné – Školka a obecní úřad. Šli jsme okolo pomníku rudé armády navštívit dětskou školku. Procházeli jsme lesíkem ke školce. Před ní byla zarostlá zahrada s rozbitým plotem a rozházenými hračky, z nichž nejnápadnější byla určitě mrkací panenka. Ve školce pak bylo několik místností s dětskými postelemi, hračkami a nábytkem. Vypadalo to tak, jak jsem znal již dříve z fotek, ale vidět to na vlastní oči, je úplně něco jiného.

Obec Paryšev – návštěva u lidí žijících v zóně

Po několika minutách strávených v Kopači, byl čas na další prohlídku, tentokrát už poslední. Projeli jsme naposledy kontrolním stanovištěm 10 km vnitřní zóny, kde proběhla radiační kontrola opět bez problémů. Jeli jsme několik kilometrů do obce Paryšev, která leží na pravém břehu řeky Pripjatě. Jeli jsme navštívit starší manželský pár, který žije dobrovolně v černobylské zóně. Mikrobus zastavuje na okraji vesnice a zbytek cesty k jejich domku musíme pěšky. Procházeli jsme mezi opuštěnými domy, přes lesík a louku, která byla kdysi ulicí. Došli jsme ke dveřím od jejich dvora, za kterými nás již zdravil Ivan Ivanovič se svou ženou. Průvodce Kolja s Dominikem jim daroval hřivny (ukrajinská měna), které jsme po cestě k nim vybrali mezi sebou. Prohlídli jsme si jejich zahradu, políčko za domkem a povídali jsme si. Dozvěděli jsme se, že se sem vrátili dva roky po havárii. Dnes vlastní mobil a několikrát měsíčně je navštěvují turisté, vojáci a místní hasiči s čerstvými potravinami a vodou. Než jsme se rozloučili, ukázal nám pan Ivan své auto v garáži a udělali jsme několik společných fotek.

Závěr exkurze a cesta domů

To už byl samotný závěr naší černobylské exkurze. Pak už šlo všechno velmi rychle. Vrátili jsme se do Černobylu na oběd, poté na hotel se osprchovat, převléci se a sbalit zavazadla. Před hotelem jsme se rozloučili s naším průvodcem Koljou a personálem hotelu. Kolem 15 hodiny jsme už všichni úspěšně prošli poslední radiační kontrolou v Dytiatkách na hranici černobylské zóny s běžným světem. Odsuď už jsme jeli do Kyjeva, odkud nám jel noční vlak do Užhorodu. Cesta domů probíhala naprosto stejně jako do Kyjeva, jen opačným směrem.

Rád bych tím nakonec poděkoval Dominikovi za výbornou a profesionální organizaci exkurze, která byla naprosto dokonalá a velmi zážitková. Rozhodně doporučuji každému vidět černobylskou zónu na vlastní oči. Nebudete litovat.

Rádi byste jeli na černobylskou exkurzi? Podívejte se na aktuální nabídku dvoudenních exkurzí.