Ráno odjezd do Prahy na letiště. Vyzvednutí letenky proběhlo bez problému a nyní směr kontrola a počkat si na letadlo. Let byl ok.
Po přistání na letišti v Boryspilu jsem se vydal k místní autobusové zastávce, která vcelku levně dopraví do Kyjeva. Cena byla 80 UAH ( výstupní stanice byla v Kyjevě na vlakovém nádraží ), posezeni celkem příjemné a autobus čistý. Jinak pokud vás cestuje více, vyplatí se vzít si přímo taxi a podělit se o cenu, navíc v případě taxi tak vás odveze kam budete potřebovat. Ale i tak jsem byl spokojen, k nádraží jsem chtěl se dostat, jelikož zde jsem byl domluven na vyzvednutí ale i dát si něco dobrého a nakoupit si na cestu.
V Kyjevě na nádraží jsem si vyměnil Eura na Ukrajinské hřivny. Podíval jsem se po krámkách a dobil si své UA číslo ( Používám převážně na internet ). Vyšel jsem z nádraží ven a následně jsem si šel dát pozdní oběd v Puzzata Hata ( Můžu doporučit – Ukrajinská kuchyně, výborné místo kde si každý vybere na co má chuť, levné ). Po obědě jsem se vydal směr samoobsluha, která je nedaleko nádraží. Nakoupil si něco na cestu a večer. Poté jsem si v klidu dal kávu a podíval se po okolí. A již se blížil čas odjezdu tak jsem se pomalu vydal na smluvené místo ( U KFC resp. Puzzata Hata. – Zde mimochodem začínají případné exkurze ).
Zde na mě začal mávat Serhij, tak jsem se k němu připojil, prohodili pár slov a čekali. V zápětí přicházeli další lidi a tak jsme se všichni seznámili. Jelikož měl minibus zpoždění ( Kyjev byl neskutečně ucpaný ). Po cca 50 min přijel Andrej ( řidič ), se kterým jsem prohodil pár slov a pochválil nové auto. Nasedneme a jedem směr Boryspil. Zde jsem teprve viděl totálně ucpaný hlavní tah ( Probíhala oprava mostu ). Po úmorně dlouhé době jsme se dostali na letiště, kde jsme vyzvedli další dva účastníky z Londýna. A nyní se již těšit směr Slavutyč.
Po cestě se udělala zastávka na občerstvení, kávu, cigaretu na pumě ( Mimochodem, pokud budete stavět na pumpě můžu doporučit dát si tam hot dog. Není to klasický „párek v rohliku“ ale spíše klobása. Mě osobně chutná. Samozřejmě je na výběr vícerodruhů klobás ). Po příjezdu jsem se šel ubytovat na ubytovnu, kde byli převážně účastníci Chernobylingu. Pak již následovalo jít s velice dobrým kamarádem Alexem jít posedět, něco popít a dát si nějaké jídlo. Přidali se k nám ještě další 2 kamarádi Alexeje. ( Pokud mohu doporučit a nevadí vám tak si dejte Ukrajinské salo. Špek, nejlépe s česnekem. Přikusování k pivu případně i vodce je výborná věc ).
DEN 1.
Jelikož jsem nešel ten den do zóny ( ani to neměl v plánu, jelikož mě čekala vícedenní návštěva zóny za měsíc ), měl jsem v plánu si projít Slavutyč a podívat se na Workshopy, výstavy a celkově se potloukat po městě. Po ranní kávě a menším poklábosení s dalšími návštěvníky jsem se vydal na průzkum města Slavutyč.
Prošel jsem kolem městského bazénu, posilovny a říkal si kudy se vydám. Podíval se na mapku míst s akcemi týkajících se Chernobylingu a vydal se k prvnímu místu. Po cestě jsem přemýšlel, že ač město svého času bylo velice moderní, velice rychle postaveno jsem si i vcelku rychle uvědomil, že zas moc míst navštívit není. Po cestě se ke mě přidali další dva návštěvníci Chernobylingu. Vydali jsme se směrem k nádraží, kde stála nedostavěná a vcelku velká budova, která jak jsem se později dozvěděl, měla sloužit jako hotel. ( Bohužel, jak to již bývá, nebyli na dostavění finance a pokud si pamatuji správně, nastal taktéž i nějaký byrokratický problém ). Zde nás měla čekat „chvilka“ horolezectví.
Dorazili jsme na místo, kde byla připravená „horolezecká stěna“. Jednalo se o provazový žebřík, po kterém se muselo vylézt, následně jste byli překurtováni na lano poblíž stěny a po té jste mohli slanit. Vše samozřejmě pod dohledem zkušených lezců a jištění. Kluci se rozhodli, že si to vyzkouší. Zde nás přivítal Čech s přítelkyní. Chvíli jsme si povídali a mezitím se jeden odvážlivec navlékal do jistících popruhů a byl připraven vyrazit nahoru. Prozatím to stihl jen jeden. Jelikož byla pauza na oběd jsme se domluvili v kolik se sejdeme aby mohl lézt i další. Po obědě si toto samé vyzkoušel i druhý.
Nyní jsme se vydali směr centrum, kde jsme různě procházeli město a místní čtvrtě a při tom byl náš úkol najít knihovnu ( to byla taková správná veselá situace ), ale nakonec se podařilo a byli jsme před knihovnou, kde nám Nicola Colightly vysvětlila a popsala vcelku historický fotografický tisk fotografií jménem Cyanotype (Kyanotypie).
Následně jsme si vybrali obrázek, který se nám líbil a připravili ho na další zpracování. Po prvním kroku k „vyvolání fotografií“ jsme umístili obrázky ven před budovu na slunce. V tu chvíli nás odchytil Dominik ( pořadatel Chernobylingu ), že s námi místní TV chce udělat rozhovor jako pozvánku na festival. Před rozhovorem nás napřed provedli jejich místním studiem a pán, který byl zároveň i moderátorem nám pvoěděl něco k historii místní TV stanice ( např. na začátku vysílání měla celá stanice 60 lidí a nyní jsou na vše v 8 lidech ). Sám osobně můžu říci, že to byla velice zajímavá prohlídka. Male studium kde v jedné místnosti bylo jak studio pro TV noviny tak i pro počasí, kde jsme si s klukama dělali všichni srandu “ jak bude zítra? „. Sám mohu říci: „Klobouk dolu“ před všemi, kdo se podílejí na tvorbu TV programu pro město Slavutyč ). Následoval rozhovor, napřed s Dominikem tak i dalšími 2 návštěvníky a pak jsem přišel na řadu i já ( ještě teď si říkám, že jsem měl raději držet mikiny a bundy. Ještě nyní doufám, že mě vystřihli ). Poté jsme se vrátili zpět k Kyanotypii, kde jsme se podívali na naše výtvory. Po úklidu jsme se s kolegy rozhodli, že naše výtvory zanecháme v knize na památku nultého ročníku ve Slavutyči. Po cestě zpět na večeři jsme se stavili obhlídnout výstavu fotografií Stalkera Vlada Vozniucka. Poté jsme si dali večeři a pokecali s klukama a ostatními.
DEN 2.
Dnešní den jsem měl vyhraněný jenom na přednášky. Ráno byl budíček před 8 hodinou a následně směr infocentrum.
První bylo vyprávění prvotřídního stalkera Vladislava Vozniucka, který vyprávěl nejen o nelegálních vstupech do zóny ( a, že jich bylo několik ) ale i kde a jak shánějí vodu, jak se vybavují na cestu, apod. Bylo to hodně zajímavé vyprávění, které by člověk vydržel poslouchat hodně dlouho ale čas byl nekompromisní. Jelikož je to zkušený Stalker a Urbexer vyprávěl taktéž o nelegálních vstupech na spousty míst ( nejen metro na UA, ale taktéž Francie apod. ) nejvíce mě však zaujalo, že s kamarády ( pokud si dobře pamatuji tak 2 byli z Britanie a 1 z Francie ) se jim podařilo se dostat na starou nefunkční raketovou základnu na Bajkonuru v Kazachstánu. Povyprávěl i o tom, jak je následně chytla ostraha areálu.
Druhý přednášel dozimetrista Aleksandr Kupny jeden z prvních dozimetristů, kteří vstoupili do zničeného 4 bloku. Následně pan Kupny prováděl další měření nejen na poškozeném 4. bloku. A vyprávěl o prvním vstupu, hodnotách, i pocitech které pociťoval, když na daná místa vstupoval. Taktéž nám vyprávěl i o dekontaminačních pracích ( strhávání budov, čištění techniky apod. )
Třetí přednáška byla v režii tehdejšího starosty města Pripjať – Aleksandra Esaulova. Zde jsme se dozvěděli něco o historii města, o školách, obchodech, o situaci, která následovala po havárii, způsob stěhování obyvatel, prvních dnech po havárii aj. Sám prohlásil, že největší chybou byla neinformovanost a způsob evakuace stylem: „Sbalte si pár věci, za pár dní se vrátíte“. Vše za promítání fotografií, kdy u každé fotografie nám povyprávěl její příběh. Do „svého“ města se několikrát vrátil. Ke konci přednášky mě zaujalo to, když se po několika letech se svou dcerou a ženou vrátil zpět do svého bytu v Pripjati. Z jeho vyprávění bylo cítit, že i po letech měl ke „svému“ městu stále vztah a tak jeho vyprávění bylo o to zajímavější.
Po skončení této přednášky byla přestávka na oběd. Sice jsem byl již hladový ale i přes to jsem si řekl, že napřed zaskočím do místního vcelku maličkého muzea Černobylské havárie ve Slavutyči. Muzeum je sice maličké ale i tak stojí se podívat. Zaskočil jsem do samoobsluhy koupil něco málo k jídlu a vydal se směr další přednáška. K mé smůle jsem jí promeškal, z důvodu pozměnění časového harmonogramu ( což jsem nevěděl ) a tak jsem starousedlíka promeškal. Nakonec jsem se dozvěděl, že bohužel Ivan Ivanovič onemocněl a tak místo něj povídala bábuška (Bohužel jméno jsem si nestihl poznamenat). Což mi trošku mrzelo ale již se nedalo nic dělat. Tak jsem se vydal na hlavní místo, kde jsem věděl, že vždy někoho potkám. Sedl jsem si, dal jsem si konečně teplý pozdní oběd a zakecal se s chlapama z Mňága a Žďorp. Můžu říci, že to byli správní chlapi, byla s nima sranda a tímto jím děkuji za pokec a, že jsem měl tu možnost je poznat i osobně.
V podvečer již začínaly koncerty a tak jsem se vydal směl náměstí ve Slavutyči. Po oficiálním zahájení Chernobyling festivalu starostou města a popřání všeho nejlepšího Dominikovi a všem návštěvníkům byla zahájena část koncertů. A již užívání si vcelku volného a oddychového večera. ( Tímto zdravím jak Mňágu tak i kluky z Signature a vlastně všechny se kterými jsem se mohl osobně poznat )
Můžu říci, že nehezčí na koncertech bylo, když se setmělo a lidem se rozdávali Lampiony štěstí, které se následně vypouštěli s přáním do oblak.
Následoval přesun do restaurace, kde jsem se rozloučil se spoustou fajn lidí. Poté přesun na hotel a příprava na ranní odjezd směr letiště.
A není nad ranní probuzení, kdy v místnosti začala mňoukat kočka. Když se probudil i majitel kufru zjistili, že si večer vzal s sebou na ubikaci i malé kotě, kterému bylo hezky zachumlané v oblečení v kufru.
A nyní už jsem čekal na letišti směr ČR, plný dojmů, zážitků i prožitých situací. Tímto bych chtěl poděkovat Dominikovi, že s tímto nápadem přišel a se svým týmem realizoval. Určitě to bylo pro obyvatele města Slavutyč zajímavé zpestření. I když mám resp měl jsem pár návrhů co a jak dle mého zlepšit a poladit věřím, že další ročník ( i když dle mých informaci již trošku jinak řešený ) bude minimálně stejně tak fajn jako byl tento.
Na závěr bych všem popřál hodně úspěchů do dalších let a pokud jste dočetli až sem i vám, děkuji, za vámi obětovaný čas na přečtení „Mé cesty na Chernobyling“. Omlouvám se, za velice dlouhou prodlevu mezi sepsáním ale podařilo se mi najít staré zápisky a doprovodné fotografie, které jsem myslel, že jsem již ztratil.
